Na své nové desce nazvané Woman kráčí suverénní zpěvačka Lucie Bílá nejistě vstříc písním o něčem.
Můj smutek není žádnej víajpí, můj průšvih není žádná celebrita, svěřuje se Lucie Bílá ve stěžejní písni svého nového alba Woman vydaného po čtyřleté odmlce od předchozí desky. Slovo svěřit se, tak zhusta používané ve společenských rubrikách, jež Bílou rády hostí, je také klíčem k polovičnímu úspěchu směřování autorské dvojice textařky Gabriely Osvaldové a skladatele Ondřeje Soukupa do hlubších vod, pro které se vžilo pojmenování šanson, či jinak „písničky o něčem“.
V oboru, jenž u nás představuje Hana Hegerová, na Slovensku herečka a zpěvačka Szidi Tobias či na pražské periferii Ta Jana z Velké Ohrady, totiž celé chvályhodné snažení o osobní výpověď stojí či padá s vírou či důvěrou, které jsou v kořeni tohoto slova.
Každé nové album Lucie Bílé je navíc v Česku již několik let téměř politikum – málokterá zpěvačka tak ochotně zrušila rozdíl mezi soukromým a veřejným a k tomu s vervou sobě vlastní „podala pac“ konkrétní politické straně. Komu se při vyslovení zpěvaččina jména nedělají modré mžitky před očima, však musí nad novým albem uznat, že odmávnout desku Woman coby škádlení zájmu veřejnosti další zprávou o životě celebrity je nespravedlivé. A záleží na posluchači, jestli poloviční úspěch desky Woman uvidí jako příslovečnou sklenici zpola plnou, či napůl prázdnou.
Setkání s Manu Chaem
Album překvapivě otevírá přejatá písnička – česká verze soulového hitu Stop, proslaveného koncem 80. let v podání Angličanky Sam Brownové a nedávno také její krajanky, černošské r'n'b zpěvačky Jamelie. Ze srovnání se záludnou smyslností Brownové i neokázale procítěnou verzí Jamelie vychází na Bílou bronzová medaile hlavně za zbytečné vibrato, které tu jde proti vyznění textu. Pěvecká suverenita je pro Bílou zároveň požehnáním i prokletím. Nejlépe se kvalitám jejího projevu v písničkách daří tam, kde máme dojem, že svou hlasovou ekvilibristiku dává k dobru pro užaslé publikum v hospodě. Na Bílé můžeme najít spoustu chyb, jen ne tu, že by byla snob. A proto tam, kde jí sečtělá Osvaldová vloží do úst text ohánějící se Dylanem, Cohenem (Pes bezdomovec), odkazem k Hrabalovi (Živý nás nedostanou) či tam, kde chlap stojí rovnou „před bránou Jericha“ namísto u dveří (Stůj), je harmonii celku a šansonové víře chvílemi ouvej. Podobně zrádné bývají okamžiky, v nichž Soukup písničku důmyslně, ovšem přehnaně vyšperkuje, a připraví ji tak o blahodárný kontrast mezi často poněkud přepjatým výrazem zpěvačky a strohým doprovodem, který by na desce Woman měl své místo. Zato setkání s Manu Chaem, jak by se dala nazvat další skladba Miluji tě (Woman), dopadá i díky Osvaldové („páčím si úsměv do sanic“) ve své odlehčenosti daleko lépe.
Horáčkovsko-hapkovský tón podtržený akordeonem nasadí skladba Osudová láska a dál pak intimní hru na pravdu celkem úspěšně prodlužuje valčík Víajpí i zadumaný Soumrak se skvělým sloganem „chci zestárnout až napřesrok“. Rýmování „na šichtu / do ksichtu“, pohvizdování a rozcapená výslovnost v následujících Plynových lampách, staropražském kabaretu, či spíše vaudevillu na téma „staré Chalupové“, která na Malé Straně kdysi rozsvěcela pouliční osvětlení, Lucii Bílé svědčí. Totéž platí o legrácce Kruhy v obilí s citátem hitu o petřínských zahradách rozkoší. Konec desky je však naředěný umělecky se tvářící hudbou do výtahu, totiž tuctovým baladickým kouskem Doufám a závěrečným Adagiem s nezbytně rozechvělým hlasem pěvkyně, která vibrujícím tónem již tradičně věší na konfekční zboží visačku: Pozor, zde se děje umění, zde dochází k prožitku. Houby s octem, zde nejde o nic víc než o zlozvyk a obyčejnou machu. Tři zmíněné šansoniérky z úvodu článku by Lucie Bílá hravě přezpívala – pokud ale bude hlavním měřítkem schopnost sdělit cosi ze svého životního pocitu, jak naznačuje směřování desky Woman, prozatím zůstává za nimi. Což při tom všem potenciálu zúčastněných vede k otázce, zda by Lucie Bílá neměla na úkor muzikálů a společenských povinností točit s Osvaldovou a Soukupem desky častěji než jednou za čtyři roky. Skladatel by měl méně času písničky ve studiu tolik šperkovat, textařka by se více pokusy přesněji trefovala do zpěvaččina naturelu a ta by zase méně působila dojmem, že vlastně ne vždy úplně přesně ví, co dělá.
HODNOCENÍ LN ***** Lucie Bílá: Woman EMI 2007, čas 45:05
