ŠAJKOVAC, KÁBUL, BASRA Na stole hromady řízků, pudink a obložené mísy. A kolem desítky mužů a žen v zelených maskáčích, z nichž někteří mají na zádech samopaly, odstřelovací pušky či brokovnice. Tak vypadají Vánoce v balkánském Kosovu na česko-slovenské základně Šajkovac zhruba čtyřicet kilometrů od hlavního města Prištiny.
Vojáci jsou v Kosovu už pět měsíců, do konce mise už jim zbývá necelý další měsíc. Stesk po domově je velký, většina si to však nechce připustit. „Beru to jako povinnost, šel jsem sem s tím, že budu pryč i přes Vánoce a musím se s tím vyrovnat,“ říká Martin Šnajdr, který v Kosovu slouží jako zdravotník na obvazišti.
Jeho běžná práce se začátkem prosince změnila v malé drama. „Převáželi jsme pacienta na rentgen a po cestě jsme se dostali k dopravní nehodě, která se stala asi tři, čtyři minuty před námi. Jednomu ze zraněných jsme museli zajišťovat i dýchací cesty a okamžitě jsme je převezli do nemocnice,“ popisuje zásah Šnajdr, který se svými kolegy dostal za záchranu života medaili náčelníka generálního štábu. „Je to pro mě velká pocta a ocenění práce, kterou tady děláme,“ řekl po převzetí medaile Šnajdr.
Slavnostně upravené jídelně vévodí kosovská borovice, kterou vojáci museli seříznout, aby se jim do místnosti upravené z obytného kontejneru vůbec vešla. Pod klasicky ozdobený vánoční strom tentokrát nedonesl dárky Ježíšek, ale téměř nejvyšší velitel armády, náčelník generálního štábu Vlastimil Picek. Sousloví „klidné Vánoce“ má v misích zvláštní význam. Zatímco v Kosovu je relativní klid a vojáci aliančních vojsk nejsou cílem útoků sebevražedných atentátníků ani ostřelovačů s minomety, v dalších misích je bezpečnostní situace horší.
Nemocnice v Afghánistánu Třeba na mezinárodní základně v Kábulu, kde působí 4. kontingent polní nemocnice, měli minulý týden velmi rušno. Z nemocnice, kterou provozují Španělé, přivezli pět afghánských vojáků, kteří padli do léčky v jednom z horských průsmyků. „Dva bohužel zemřeli, jeden už při přepravě k nám, další pak na operačním sále. Další tři jsme zachránili. Pak si pro ně Španělé zase přijeli a odvezli je do místních nemocnic,“ vypráví jeden ze českých zdravotníků. O osudu afghánských vojáků nic neví, ale vzhledem k tomu, jak jsou vybavené tamní nemocnice, jim moc šancí na přežití nedává.
I když je kontingent na místě necelý měsíc a většina z vojáků si předávání dárků odbyla před odletem, je na nich vidět, zvlášť během kaplanova proslovu, že na své přátele a rodiny o vánočních svátcích myslí.
To už však, jako ve slavném seriálu M. A. S. H., náhle přijíždí bílá dodávka v doprovodu dvou obrněných transportérů. Ve vysílačkách to zachrastí a ozývá se: „Příjem pacientů.“ Z vánoční pohody se rychle stává standardní boj o pacientův život.
Hlídání spojenecké základny v Iráku Snad nejméně připomíná nadcházející Štědrý den Basra v Iráku. Tam slouží 99 českých vojáků, kteří hlídají jednu z bran, kterou na základnu nedaleko letiště proudí zásoby od místních dodavatelů. „Prohlížíme auta a lidi, kteří sem přicházejí, hledáme zbraně, případně další zakázané věci,“ říká velitel kontingentu Jiří Hradil. I když je 23. prosince, v Basře je kolem patnácti stupňů a na rozdíl od Šajkovace i Kábulu svítí sluníčko.
„Útoky tady hrozí denně. Naší hlavní obavou je minometný útok nebo sebevrah v autě,“ dodává Hradil. Právě vzhledem k možnému útoku panuje na základně druhý bezpečnostní stupeň. „Znamená to mít balistickou ochranu neustále do dvaceti metrů od sebe. Když zazní signál ohlašující útok, je třeba aspoň na tři minuty zalehnout za nějakou překážku a pak si teprve sebrat vestu a přílbu a běžet se schovat do krytu,“ vysvětluje velitel Hradil. Nad jeho hlavou visí cedule se zlověstným nápisem „Tento vchod použijte pouze v případě raketového útoku“. Tady v Basře člověku opravdu nepřijde, že za pár hodin mají přijít Vánoce.
O autorovi| Jiří Reichl, zvláštní zpravodaj LN v Afghánistánu, Iráku a Kosovu
