„Někdy v roce 2003 mi volal známý od novin a ptá se mě na Gutter Twins. Říkám mu, a co to je? Odpověděl, že je to můj nový projekt s Markem Laneganem. A já na to, že jsem to nevěděl - ale že to zní zajímavě,“ vypráví Greg Dulli o tom, jak se dozvěděl o své nové kapele. Od Lenagena se mu dostalo odpovědi: „Je to tak. Uděláme nahrávku a takhle se to bude jmenovat.“ O chrtech a stromech Greg Dulli (42) začal svou kariéru na počátku 80. let, kdy si založil v americkém Cincinnati kapelu Afghan Whigs. „Afghánští chrti“ se ve svých počátcích profilovali jako jednoduchý punk rock, vyhlášené byly třeba Dulliho půlhodinové cigaretové pauzy v průběhu koncertu. Pozornost na sebe čtveřice strhla až v době přípravy debutové desky: Big Top Halloween vyšla v roce 1988 a navzdory tomu, že hudebně šlo bezmála o katastrofu, zaujala na konci 80. let už dostatečně známé seattleské vydavatelství Sub Pop, které nastartovalo jejich kariéru. Zejména Congregation (1992) zaznamenala zásadní zlom, dodnes je považována za „klasické grungeové album“, byť ve stínu Nirvany nebo Pearl Jam.
Zvuk Afghan Whigs je poznamenán především Dulliho slabostí pro soul, s rockenrolem dost netypické spojení. Jeho vliv lze vystopovat v celé tvorbě 90. let. Další odklon od rockového zvuku a ambice celou produkci zjemňovat začal Dulli prosazovat ve svém novém projektu Twilight Singers. Mark Lanegan (43) se dlouho realizoval v čele seattleské rockové kapely Screaming Trees. Debutovali v polovině 80. let a když vydávali komerčně nejúspěšnější Sweet Oblivion v roce 1992 (a labutí píseň, album Dust o rok později), byl Lanegan už na své, v té době poměrně úspěšné, sólové dráze. Byla jiná než se Screaming Trees, melancholičtější a zároveň mnohem přístupnější: svůj hluboký hlas nechal obstoupit klidnější folkovou a bluesovou, často akustickou hudbou. Nejúspěšnější a nejzajímavější je jeho deska Bubblegum (2004) s množstvím hostů, byť tíživý smutek Scraps at Midnight (1998) nepřekonala.
Křížků za úspěšné spolupráce mají jak Lanegan, tak Dulli nepočítaně, ale nejen hudebně jsou životy obou interpretů propojené. Oba mohou zasvěceně mluvit o zkušenostech s drogami, vězením, o jizvách z hospodských rvaček, o svých parádních tetováních, stejně jako o životních zklamáních, ztrátách, rozchodech, životních křižovatkách a špatných rozhodnutích.
Vyprávět příběh V projektu Gutter Twins se setkávají dvě silné charismatické osobnosti, vizionáři s hudebním a zejména textařským talentem. „Většinu desky jsme napsali společně. Což je zvláštní, takhle pracuju jen výjimečně. Vždycky totiž trvá věky, než se dostaneme přes všechnu tu legraci a povalování se k něčemu pořádnému a serióznímu,“ říká Lanegan a Dulli doplňuje: „Bylo trochu zvláštní spojit Markův minimalismus s mým přesně opačným přístupem. Ve finále je ale úplně jedno, kde já začínám a kde Mark končí.“ Jeden druhého v průběhu nahrávání učili: „Přišel jsem s nejosobnější, nejhlubší skladbou své celé kariéry, a Mark na to: píseň je dobrá, ale vymyslel jsem další dvě sloky. Dal mi přečíst, co napsal - bylo to skvělé -a ukázal mi, jak to mám zazpívat. Je to výborný interpret, vždy je na pódiu jen pro tu skladbu. Nikdy ne naopak.“ Hudebně vycházejí ze svých rockových kořenů, ale snaží se o co možná nejsoučasnější zvuk - nebojí se elektroniky, stejně jako netradičních nástrojů nebo klidnějšího baladického tónu. Nejsilnější zůstávají zpěvy, a to jak v samostatných pasážích, tak ve společných duetech, kdy Laneganův sytý temný hlas zvedají z jeho hloubek náladové a barevnější Dulliho vokály. Soustředěný poslech vyvolává příjemné mrazení v zádech. Kdybys mě slyšela lásko/ vyprávěl bych ti svůj příběh/ a ty bys mě pak zachránila...“ Gutter Twins vyprávějí na Saturnalia svůj příběh, ale jestli je někdo zachrání? Na tom ve skutečnosti už tolik nezáleží. Oba dva jsou tady jen pro ty skladby, ne naopak. Nikdy ne naopak.
