Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Když exprezident píše a filmuje

Česko

Už před oficiální premiérou Odcházení vyšlo tolik reflexí a názorů, že regulérní recenze budou mít těžkou pozici.

A jelikož se v Česku už dávno nikdo neshodne na ničem, máme tu celou stupnici názorů od totálního „stěru“ až po nadšenou chválu.

Velice přesně očekávaný cirkus kolem Odcházení pojmenovala Darina Křivánková. „Je to totiž docela jiný film. Film, který se vymyká všem běžným kritériím.“ A podotkla, že jde o splněný sen starého pána.

A tak komu se filmové Odcházení nelíbí, má na to právo a nikdo mu jistě nebude bránit, aby to národu zjevil. Ale o to ani tak nejde, mnohem víc jde o to, v jaké pozici se nové dílo nachází. A ta je skutečně mimořádná, tak jak to s Václavem Havlem jde celý jeho život.

K Odcházení lze mít různé výhrady, ale každý, kdo si přečetl aspoň jedinou Havlovu hru a viděl ji na jevišti, jeho pojetí rozumí. To je prostě Havel v krystalické podobě, to je jasná zpráva o něm a o tom, co svými hrami odjakživa chtěl říct, a z tohoto úhlu pohledu se velká část výtek zdá pošetilá. Tím spíš, že Havel není žádný debutant, jak se píše. Proč peskovat pětasedmdesátiletého spisovatele a dramatika za filmařské neobratnosti a za to, že natočil film tak, jak vidí svět kolem sebe, jakou poetiku vyznává. Proč by na stará kolena měl dělat něco jinak. Havel si určitě nehraje na postmodernu, jak zněl jeden z odsudků, jeho umělecký názor byl vždy spojen s absurdním dramatem, které má své zákonitosti. A tak je tomu i zde, absurdní interpretace tak nějak nepočítá s řachandou ani neposkytuje jednoduchá řešení. Zabývá se banalitou, spočívá v napětí protikladů a rafinovaně zachází s odcizením a dezintegrací. A to vše ve filmovém Odcházení funguje, ale není to a nemůže být biják pro masové publikum. A zcela určitě to není průser a kritika se to bojí napsat, jak tvrdí Neviditelný pes.

Václav Havel záporné kritiky unese, v tom je dobře proškolený. Už při divadelním Odcházení se ale bránil, aby postavy hry byly vnímané jako konkrétní osoby. Je to také úplný nesmysl, Rieger není žádný Havlův následovník v prezidentském úřadu a podobně se to má s ostatními, jsou to složitě poskládané figury z řady zdrojů, jistě i autobiografických. Jsou to také typy, v nichž se dokonce jednotlivé vrstvy svářejí. Dávat jim konkrétní jména vede ke zmatení pojmů a je to i zčásti původ budoucích nedorozumění. Diváci (i část kritiky) pak čekají něco, co se jim nemůže splnit. S natáčením Havlových her je odjakživa potíž, stačí vzpomenout na polistopadovou televizní Vernisáž s Jiřím Ornestem, Danou Kolářovou a Tomášem Töpferem, která byla minimálně pro dvě třetiny národa prvním setkáním s Havlovou hrou. Publikum, tehdy ovšem svého prezidenta hystericky zbožňující, opět čekalo něco úplně jiného než to, co dostalo. Inscenace navíc šla proti autorově poetice a televizněkomunální humor je přesně to, co jeho texty neunesou, takže zklamání bylo velké. Diváci totiž mylně nabyli dojmu, že Havel píše nějaké srandičky proti komunistům.

Když tak člověk přemýšlí o tom, jak by se daly zfilmovat ostatní jeho hry od Zahradní slavnosti přes Pokoušení až po Largo desolato, je jasné, že na to, aby zapadly do představy bijáku pro všechny, by se musely kompletně překopat. A k čemu by to pak celé bylo, že? I když Odcházení při svém převodu do filmu třeba díky možnostem střihu získalo další metaforickou rovinu, kterou by mu divadlo nemohlo poskytnout. Ale zůstalo divadelní hrou, tak jak byla napsána. A proč ne.

Havel má docela smůlu v tom, že jeho dílo nemohlo být nikdy posuzované v normálním ovzduší a v kontinuitě tvorby. Snad trochu se mu takového „normálního postavení autora“ dostalo v šedesátých letech, ale příliš krátce. Pak byl zakazovaný, poté prezident milovaný a kritizovaný. Takže stále do posuzování jeho tvorby něco vstupuje. A to ho neminulo ani nyní, když se rozhodl zfilmovat Odcházení. Každá záporná kritika jeho filmu je zároveň pobídkou k politickým i osobním útokům, dokonce si je někteří recenzenti pletou s argumenty, jimiž dokazují, že věc je mizerná. Co vadí na tom, že „Havel obsadil svou ženu, sebe, svého bratra i svého psa, své přátele Pavla Landovského a Vlastu Chramostovou i svou nohsledku Evu Holubovou“? Proč musí recenzentka psát „nohsledku“, proč nenapíše, jak Holubová hraje? A proč by si Havel nemohl obsadit svou manželku, když je výborná herečka, a stejně tak Vlastu Chramostovou? Nebo svého psa, který mimochodem celou menažerii pěkně dotváří ze svého psího stanoviska. Ostatně jiní režiséři neobsazují svou partu?

To vše jsou typicky domácí žvásty, které s tím, jaké je filmové Odcházení, nemají nic společného. Možná bychom se měli rozhlédnout po našich i evropských politicích. Současných i minulých. Co dělají a jak se chovají. Není to hezký pohled. Náš bývalý prezident je naproti tomu dramatik, spisovatel, humanista a filozof. Píše hry a teď jednu i natočil. Neměli bychom na to být spíš pyšní?

Recenzi na filmové Odcházení čtěte v sobotní Orientaci LN

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!