Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Když Havla hraje Havel

Česko

Divadlo J. K. Tyla v Plzni už také má své Odcházení.

Režíroval ho Jan Burian a díky nápaditému využití projekce v něm Václava Havla jakožto autora in personam, a tudíž i na každé repríze hraje Václav Havel.

Málokdy se podaří, aby si hru domácího autora tak rychle za sebou rozebíraly i domácí scény. Havlovo Odcházení takové výjimečné postavení má a je zábavné sledovat, jak se množí režijní přístupy, herecká pojetí, reakce diváků. Jak se hra proměňuje inscenaci za inscenací, jak odolává či se vzpírá. Tento nápor také hodně vypovídá o tom, jaká hra vlastně, zda se její kvality potvrzují či zpochybňují.

Plzeňské nastudování Odcházení v režii Jana Buriana je již čtvrté domácí, když nepočítáme polskou scénu Těšínského divadla a další víc než spřátelené zahraničí -Bratislavu. Burian má s Havlem nejednu zkušenost, v roce 1990 v Plzni zdařile nastudoval P o k o u š e n í a před osmi lety na Vinohradech aktovky Rodinný večer a Vernisáž, opět se značným porozuměním pro autorův styl. I v Odcházení odvedl solidní práci a zcela nově a vlastně i docela nečekaně vyřešil otázku autorových vstupů do hry.

Použil plochu se vstupem do kancléřovy vily jako promítací plátno - nejprve se na něm odráží/promítá samo hlediště s diváky ševelícími před představením, pak se pohled kamery zaostří na prázdnou lóži. Za chvilku v ní zasedne exprezident a dramatik a jako deus ex machina bude hercům udělovat své připomínky. Divák může nejprve mít trošku problém, vzhledem k rozměrům herců na jevišti, přijmout detail zvětšeného obličeje, ale pak si zvykne. Především ale sám Havel jako herec podává výborný výkon, je roztomile sebeironický a také - jak by ne - ví, o čem mluví, a umí to prodat. Je zde znejistělým božstvem shlížejícím na hemžení těch, které stvořil.

Plzeňský Rieger je zatím největší fešák a oportunista Ústřední dvojici v Plzni spolehlivě hrají léty prověření partneři Pavel Pavlovský a Monika Švábová. Pavlovský kancléře Riegera pojal nejprve jako seladona, téměř až panáka s nezbytným šátečkem na krku zastrčeným do košile. Však se také vyhladověle sápe na Beu, neboť je, zdá se, přesvědčen, že se to od něj žádá. Je samolibý a také poněkud nudný, po balábile a learovské epizodě sice podlehne krátké deziluzi a ztratí glanc, ale zanedlouho vjede do starých kolejí. Je z dosavadních představitelů Riegera asi největší fešák, ale také žvanil a nesympatický oportunista. Švábové Irena udržuje image rázné dámy, která má vše na povel, je to kultivovaná xantipa. Skoro nikdy z této stylizace nevypadne, snad jen když načapá Riegra s Beou. Zato její fámuluska Monika je v podání Kateřiny Vinické nevýrazná figura, k Ireně a okolnímu dění má vysloveně vágní postoj. Zdeněk Mucha je další ze série odpudivě buranských Vlastíků Kleinů, víc se mu daří v závěru, kdy se sebezálibně rozvaluje na houpačce.

Určitým problémem plzeňské inscenace jsou však vedlejší postavy, počínaje Babičkou Zorky Kostkové. Role jí nesedí, je na ni mladá a působí dojmem, že se zatím nerozhodla, jestli bude hrát staromódní stařenku s plédem a košíčkem pletení, nebo emancipovanou tchýni. Vlasta (Štěpánka Křesťanová) zase hlavně předvádí, jak je vehementní, a další - Bea (Kristýna Hlaváčková), Zuzana (Klára Kovaříková), Viktor (Tomáš Stolařík), Hanuš (Michal Štrich) -jsou chvílemi bezradní. Někteří i přehrávají, zejména představitelka Bey, která svádění politiků pojala jako nevýbojné culení. Mezi touto menažerií se naopak zaskví zemitě přímočarý zahradník Knobloch v podání Josefa Nechutného a překvapivě komediální sluha Osvald (Viktor Vrabec). Jeho drobná etuda s tichým pěchováním mokrého prádla do kufru a následným „nenápadným“ vyléváním zbylé vody z lavóru na stromky je dokonalá.

Burianova inscenace si drží svůj styl, kultivovaný realismus přiměřeně „protrhávají“ a dynamizují projekce, a to i hustý déšť a divoce se míhající rudé spirály v závěru. Také Petr Kofroň si zdařile pohrál s Ódou na radost. Jak je vidět, i v tradičně měšťanském divadle, jako je to plzeňské, které musí dramaturgii pečlivě vyvažovat, Havlovy hry dobře obstojí .

HODNOCENÍ LN *****

Václav Havel: Odcházení

Režie: Jan Burian Výprava: Karel Glogr Dramaturgie: Marie Caltová Hudba: Ludwig van Beethoven a Petr Kofroň Divadlo J. K. Tyla Plzeň, premiéra 20. 12. 2008

***

Především ale sám Havel jako herec podává výborný výkon, je roztomile sebeironický a - jak by ne - ví, o čem mluví, a umí to prodat. Je zde znejistěným božstvem shlížejícím na hemžení těch, které stvořil.

Určitým problémem plzeňské inscenace jsou vedlejší postavy -počínaje Babičkou Zorky Kostkové, která působí dojmem, že se zatím nerozhodla, jestli bude hrát s plédem a košíkem pletení, nebo emancipovanou tchýni.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...