Středa 29. června 2022, svátek má Petr, Pavel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Když Havla hraje Havel

Česko

Divadlo J. K. Tyla v Plzni už také má své Odcházení.

Režíroval ho Jan Burian a díky nápaditému využití projekce v něm Václava Havla jakožto autora in personam, a tudíž i na každé repríze hraje Václav Havel.

Málokdy se podaří, aby si hru domácího autora tak rychle za sebou rozebíraly i domácí scény. Havlovo Odcházení takové výjimečné postavení má a je zábavné sledovat, jak se množí režijní přístupy, herecká pojetí, reakce diváků. Jak se hra proměňuje inscenaci za inscenací, jak odolává či se vzpírá. Tento nápor také hodně vypovídá o tom, jaká hra vlastně, zda se její kvality potvrzují či zpochybňují.

Plzeňské nastudování Odcházení v režii Jana Buriana je již čtvrté domácí, když nepočítáme polskou scénu Těšínského divadla a další víc než spřátelené zahraničí -Bratislavu. Burian má s Havlem nejednu zkušenost, v roce 1990 v Plzni zdařile nastudoval P o k o u š e n í a před osmi lety na Vinohradech aktovky Rodinný večer a Vernisáž, opět se značným porozuměním pro autorův styl. I v Odcházení odvedl solidní práci a zcela nově a vlastně i docela nečekaně vyřešil otázku autorových vstupů do hry.

Použil plochu se vstupem do kancléřovy vily jako promítací plátno - nejprve se na něm odráží/promítá samo hlediště s diváky ševelícími před představením, pak se pohled kamery zaostří na prázdnou lóži. Za chvilku v ní zasedne exprezident a dramatik a jako deus ex machina bude hercům udělovat své připomínky. Divák může nejprve mít trošku problém, vzhledem k rozměrům herců na jevišti, přijmout detail zvětšeného obličeje, ale pak si zvykne. Především ale sám Havel jako herec podává výborný výkon, je roztomile sebeironický a také - jak by ne - ví, o čem mluví, a umí to prodat. Je zde znejistělým božstvem shlížejícím na hemžení těch, které stvořil.

Plzeňský Rieger je zatím největší fešák a oportunista Ústřední dvojici v Plzni spolehlivě hrají léty prověření partneři Pavel Pavlovský a Monika Švábová. Pavlovský kancléře Riegera pojal nejprve jako seladona, téměř až panáka s nezbytným šátečkem na krku zastrčeným do košile. Však se také vyhladověle sápe na Beu, neboť je, zdá se, přesvědčen, že se to od něj žádá. Je samolibý a také poněkud nudný, po balábile a learovské epizodě sice podlehne krátké deziluzi a ztratí glanc, ale zanedlouho vjede do starých kolejí. Je z dosavadních představitelů Riegera asi největší fešák, ale také žvanil a nesympatický oportunista. Švábové Irena udržuje image rázné dámy, která má vše na povel, je to kultivovaná xantipa. Skoro nikdy z této stylizace nevypadne, snad jen když načapá Riegra s Beou. Zato její fámuluska Monika je v podání Kateřiny Vinické nevýrazná figura, k Ireně a okolnímu dění má vysloveně vágní postoj. Zdeněk Mucha je další ze série odpudivě buranských Vlastíků Kleinů, víc se mu daří v závěru, kdy se sebezálibně rozvaluje na houpačce.

Určitým problémem plzeňské inscenace jsou však vedlejší postavy, počínaje Babičkou Zorky Kostkové. Role jí nesedí, je na ni mladá a působí dojmem, že se zatím nerozhodla, jestli bude hrát staromódní stařenku s plédem a košíčkem pletení, nebo emancipovanou tchýni. Vlasta (Štěpánka Křesťanová) zase hlavně předvádí, jak je vehementní, a další - Bea (Kristýna Hlaváčková), Zuzana (Klára Kovaříková), Viktor (Tomáš Stolařík), Hanuš (Michal Štrich) -jsou chvílemi bezradní. Někteří i přehrávají, zejména představitelka Bey, která svádění politiků pojala jako nevýbojné culení. Mezi touto menažerií se naopak zaskví zemitě přímočarý zahradník Knobloch v podání Josefa Nechutného a překvapivě komediální sluha Osvald (Viktor Vrabec). Jeho drobná etuda s tichým pěchováním mokrého prádla do kufru a následným „nenápadným“ vyléváním zbylé vody z lavóru na stromky je dokonalá.

Burianova inscenace si drží svůj styl, kultivovaný realismus přiměřeně „protrhávají“ a dynamizují projekce, a to i hustý déšť a divoce se míhající rudé spirály v závěru. Také Petr Kofroň si zdařile pohrál s Ódou na radost. Jak je vidět, i v tradičně měšťanském divadle, jako je to plzeňské, které musí dramaturgii pečlivě vyvažovat, Havlovy hry dobře obstojí .

HODNOCENÍ LN *****

Václav Havel: Odcházení

Režie: Jan Burian Výprava: Karel Glogr Dramaturgie: Marie Caltová Hudba: Ludwig van Beethoven a Petr Kofroň Divadlo J. K. Tyla Plzeň, premiéra 20. 12. 2008

***

Především ale sám Havel jako herec podává výborný výkon, je roztomile sebeironický a - jak by ne - ví, o čem mluví, a umí to prodat. Je zde znejistěným božstvem shlížejícím na hemžení těch, které stvořil.

Určitým problémem plzeňské inscenace jsou vedlejší postavy -počínaje Babičkou Zorky Kostkové, která působí dojmem, že se zatím nerozhodla, jestli bude hrát s plédem a košíkem pletení, nebo emancipovanou tchýni.

Autor:

Nadané děti mají společné rysy. Rodiče to někdy nepoznají, říká expert Mensy

Premium Pouhá dvě promile populace – tedy jenom jeden člověk z pěti set – má IQ vyšší než 150. Zhruba každý padesátý má přes...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Ekonomie hlouposti: počet hlupáků „v oběhu“ je vyšší, než si myslíte

Premium Hloupí lidé patří ekonomicky k nejnebezpečnějším. Za hloupé je třeba považovat ty, kteří škodí druhým i sobě samým. V...