Zhruba 1000 dnešních soudců a státních zástupců bylo před listopadem 1989 v KSČ. Právě oni nechali uniknout spravedlnosti Aloise Grebeníčka, nenašli také důkazy proti Miloši Jakešovi či Jozefu Lenártovi a odmítli rehabilitovat faráře Jana Šimsu, který strčil za normalizace do estébáka, když šikanoval jeho rodinu.
Monika Křikavová se stala kandidátkou strany v 19 letech a do KSČ vstoupila o dva roky později. Někdy v roce 1987 či 1988. „Když se dostal k moci Gorbačov, mělo to na mě obrovský vliv. Zpětně si říkám, jak tomu mohl člověk propadnout, já ale opravdu chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka,“ vzpomíná po letech. Dnes je z ní místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a říká, že její rozhodování krátká stranická zkušenost nikdy neovlivnila.
Pochyby začala mít mladá studentka práv v lednu 1989: „Zavolali mě, abych promluvila do televize a odsoudila, jak se studenti chovali na Václaváku při demonstracích. Měla jsem pocit, že se mnou manipulují, a odmítla to.“ Rozchod se stranou přišel na konci roku: „Po tom, co se dělo v listopadu, už pro mne členství bylo naprosto nepřijatelné.“ V roce 1992 se Křikavová stala soudkyní a v polovině 90. let dostala na starost rehabilitace lidí, které poškodila komunistická justice. „Pokud bych připustila, že ve mně ještě nějaké zbytky ideologie mohly zůstat, tak tehdy padly. Dostaly se mi do rukou tisíce spisů a z některých bylo očividné, že soudce byl dřív jen slouhou výkonné moci. Jsem pevně a vnitřně přesvědčena, že mě má minulost v rozhodování nikdy neovlivnila,“ tvrdí Křikavová a dodává, že se díky těmto zkušenostem stala alergickou na zásahy výkonné moci do justice. V praxi to dokázala v roce 2005, kdy dlouho, a nakonec neúspěšně bránila ministerstvu spravedlnosti, aby vydalo „katarského prince“ Hámida bin Abdal Sáního do vlasti a zachránilo jej tak před trestem.
Komunista a zase komunista Příběh Moniky Křikavové je jen jeden z tisícovky možných. Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo předminulý pátek jména více než 600 soudců a 350 státních zástupců, kteří byli před listopadem 1989 členy KSČ. Řada soudců byla ve straně daleko déle než Křikavová, hodně z nich soudilo již před rokem 1989 a někteří z nich i politické procesy. Věřit, že se nikdo z nich nikdy nenechal při své práci minulostí ovlivnit, lze jen hodně těžko.
Z ministerských seznamů plyne, že soudci komunisté často rozhodovali důležité případy, které měly spojení s minulým režimem. A zároveň se ukazuje i to, že často rozhodli ve prospěch lidí, kteří komunistickému režimu sloužili, či naopak v neprospěch jejich obětí.
Jen namátkou. Málokterý historik pochybuje o tom, že Miloš Jakeš a Jozef Lenárt kolaborovali v roce 1968 se sovětskými okupanty, když se podíleli na vytváření tzv. dělnickorolnické vlády. Městský a Vrchní soud v Praze však měly jiný názor a oba komunistické prominenty osvobodily.
Pod rozsudky jsou podepsáni Hana Hrnčířová a Jindřich Fastner - podle ministerských seznamů oba bývalí komunisté.
Spravedlnosti unikl i Alois Grebeníček, který podle svědků mučil v Uherském Hradišti politické vězně. Případ se táhl tak dlouho, až Grebeníček v roce 2003 zemřel. Případ měl na starosti státní zástupce Pavel Hruška a bývalá soudkyně Radomíra Veselá - opět oba komunisté.
Neptejte se Evangelický farář Jan Šimsa seděl osm měsíců ve vazbě za to, že v roce 1978 strčil do estébáka, který jej šikanoval. Ústavní soud v březnu 2008 rozhodl, že farář má nárok na rehabilitaci, a tvrdě zkritizoval Nejvyšší soud, který ji před tím zamítl. Nejvyšší soud si podle Ústavního ulehčil práci, když si neobstaral některé důkazy - třeba zprávu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) o perzekuci evangelíků.
Soudce Nejvyššího soudu a někdejší člen strany Pácal, který o Šimsovi rozhodoval, LN řekl, že jeho dávné členství ve straně se do jeho dnešní práce nijak nepromítá: „To mě neovlivnilo nikdy v ničem.“ O zodpovězení dalších otázek ale neměl zájem a telefon zavěsil.
Existují pochopitelně i opačné případy. Například soudce Nejvyššího soudu a někdejší člen komunistické strany Robert Fremr o dva roky zvedl trest Karlu Hoffmanovi, který po invazi Sovětů v roce 1968 nařídil zastavit vysílání Československého rozhlasu a stal se tak jediným Čechem potrestaným za sovětskou invazi.
Případy, kdy soudci s komunistickou minulostí rozhodovali tak, jak by lehce paranoidní člověk očekával, přesto bijí do očí. Dost možná je to jen náhoda. Ústavní soud ovšem ve svém přelomovém rozhodnutí z loňského listopadu jasně řekl, že členové KSČ „zůstávali členy organizace, jejíž vedení a politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními programy a zákony.“ To se podle soudce zpravodaje Vojena Güttlera projevilo i na myšlení samotných soudců. „Hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může - ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ,“ stojí dál v nálezu Ústavního soudu.
Takovou možnost soudci vesměs odmítají a Güttlerova slova považují za přehnaná. Už proto, že Güttler byl v minulosti představitelem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Řada lidí, která se s prací českých soudů dennodenně setkává, však dává Güttlerovi za pravdu. Obrácená pyramida Nepříjemné zkušenosti měl ve své advokátní praxi třeba Milan Hulík, člen předlistopadového Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Hulík se svým antikomunismem nijak netají a opakovaně podle svých slov u soudů narazil. „Mám třeba jednu kauzu na Kladně, kde se ke mně starší soudkyně chovala bez důvodu naprosto odměřeně. Říkal jsem si, proč je taková - a našel jsem ji v tom seznamu,“ říká. V minulosti měl také několik restitučních případů, které prý neočekávaně prohrál. „Jména vám pochopitelně neřeknu, protože souvislost se členstvím ve straně nemohu dokázat,“ dodává.
Také Pavel Bret, šéf již zmíněného ÚDV, tvrdí, že někdejší členství soudce v KSČ roli hrát může: „Několikrát se nám stalo, že mladý soudce z okresního soudu, který nemohl mít žádnou zkušenost s minulým režimem, rozhodl dobře, ovšem jeho starší kolegové z vyšších soudů pak stíhání zastavili.“
To, co Bret naznačuje, lze zpochybnit jen těžko. Procento soudců exkomunistů připomíná obrácenou pyramidu. Nejvíce jich je podle ministerského seznamu na vyšších soudech, kam se po letech praxe vyšvihli zasloužilí matadoři, kteří sloužili již za normalizace. Nejvíce někdejších členů KSČ má Nejvyšší soud, a to 44 procent. Pak následuje olomoucký vrchní se 40, plzeňský krajský s 36 a pražský vrchní s 33 procenty. Celkem přitom měla stranickou knížku jen asi pětina soudců.
Pochyby Jestli se někdy nechali svou minulostí ovlivnit, vědí jen sami soudci, pochyby ale zůstávají a to k ohrožení něčeho tak křehkého, jako je víra ve spravedlivou justici, stačí. Pochyby měli větší otevřeností rozptylovat sami soudci, místo toho se ovšem většina z nich léta skrývala za tvrzením, že členství v KSČ je citlivým osobním údajem. A stejně na tom bylo i ministerstvo spravedlnosti, které se tvářilo, že údaje o minulosti soudců vůbec nemá.
Pokračování na straně 31
Když komunista soudí svou minulost
Dokončení ze strany 29
Okolnost, že řada soudců se za své někdejší členství ve straně dodnes stydí, vzbuzuje ostatně pochybnosti o míře jejich vyrovnání se s minulostí sama o sobě. LN ještě předtím, než ministerstvo zveřejnilo své seznamy, zkoušely oslovit všechny české soudy a získat touto cestou informace o soudcích, kteří měli stranickou legitimaci.
Česko má celkem 99 soudů a 65 z nich tyto informace bez větších potíží poskytlo, i když mnohdy jen částečně. Pro jejich předsedy to znamenalo oslovit všechny „podřízené“ a na členství v KSČ se jich zeptat. Vynucovat takové informace ovšem zákoník práce zapovídá a soudci proto mohli odpověď odepřít. Porovnání s ministerskými seznamy ukazuje, že někdejší komunisté tohoto práva využívali opravdu často.
Rekordmanem je Krajský soud v Praze, kde členství v KSČ připustilo pouhých sedm soudců. Ze seznamů ministerstva spravedlnosti však plyne, že jich ve straně bylo 29. Podobně reagovali i soudci Městského soudu v Praze. Ti svému předsedovi přiznali členství ve straně v celkem 33 případech, ovšem na seznamech je jich 64. Případ městského soudu zároveň hezky ilustruje nespolehlivost ministerských seznamů, které vznikly prostým sečtením „čestných prohlášení o politické příslušnosti“. Ta museli soudci odevzdávat v letech 1996 až 2006. Ministerský soubor dat je daleko rozsáhlejší, ale třeba v případě městského soudu na něm chybí osm jmen, které soudci nyní sami poskytli. Ministerstvo nicméně udělalo ještě další chybu, když na seznam někdejších komunistů připsalo devět soudkyň a tři státní zástupkyně, které ve straně nebyly. Jak se to stalo, ministerstvo netuší, věrohodnost seznamů se mu však podařilo pořádně zpochybnit. Černí a bílí Část soudců se s pochybami o vlivu minulosti na svoji současnost vypořádala jednoduše. Prošli podle svého názoru na začátku 90. let prověrkami a tím pro ně tato etapa jejich života jednou provždy skončila. Mají víceméně pravdu, ale opět lze najít případy, které jejich víru staví na hlavu. V 90. letech opravdu řada nejhůře zkompromitovaných soudců musela z justice odejít. Z „černé listiny“ 42 soudců, kterou tehdy sestavil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, přesto někteří stále soudí. Například trutnovská Marcela Horváthová, která v roce 1988 poslala za mříže nemocného disidenta Pavla Wonku, který krátce nato ve vězení zemřel.
A koneckonců i na Ústavním soudu sedí Vlasta Formánková, která v roce 1980 poslala za mříže hostinského Jana Čermáka, který ze sálu vyhodil komunistickou schůzi se slovy, že na takové „šplechty není zvědavý“. Formánková to v roce 2005 omlouvala v Senátu svou tehdejší „hloupostí“. Rozhodnout, jestli si své dávné pochybení odžila a odpracovala, však musí někdo jiný. Někteří soudci ale dokázali soudit slušně i za minulého režimu. Například pražská soudkyně Edita Beranová neuvěřila výpovědi čtyř estébáků a osvobodila herečku Barboru Rosendorfovou. Podobně Jan Vyklický z Obvodního soudu pro Prahu 10 částečně vyhověl žalobě Petra Uhla a nařídil Rudému právu, aby se disidentovi omluvilo za zveřejněné urážky. Vyklický i Beranová jsou na seznamu soudců komunistů.
***
Gorbačov měl na mě obrovský vliv. Říkám si, jak tomu mohl člověk věřit, já ale chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka.
Hodnotový systém členů KSČ byl odchylný od hodnotového systému demokratického právního státu; mohl -a může - ovlivňovat rozhodnutí soudců
