Na stůl v ohledovně Kriminalistického ústavu v Praze vytahuje muž v bílém plášti z pytle jednu lidskou kost za druhou. Skládá před sebou kostru neznámého člověka, k níž se kriminalisté pokouší zatím marně přiřadit jméno.
Forenzního antropologa Josefa Dudu, hodností policejního kapitána, teď čeká nelehký úkol. Podle těch nejjemnějších detailů a indicií se musí pokusit z neživé hmoty nakreslit živě vypadající tvář člověka tak, jak vypadal, když byl ještě na živu.
  |
Za dva roky, kdy se této práci věnuje, už se forenznímu antropologovi Dudovi podařilo zapsat do historie svého oboru v Česku. Právě on sestavil rekonstrukci obličeje muže, který se oběsil v lese na mysliveckém posedu v Pohořelicích u Zlína. V tomto případě měli kriminalisté štěstí. Nákres Josefa Dudy totiž pomohl poprvé objasnit identitu nalezeného, po níž vyšetřovatelé pátrali tři roky. Muže nakonec z nákresu poznala žena z Českých Budějovic.
Antropolog vede vlastní „vyšetřování“
Ačkoliv práce policejního kapitána Dudy má pomoci při práci detektivům, on sám také vede malé vyšetřování. „Vždy chceme vědět co nejvíce informací. Pomáhá nám fotodokumentace nálezu, často pomůže třeba velikost oblečení,“ popisuje postup antropolog. Zatímco základní kompozice obličejových prvků jde jen z lebky určit celkem přesně, množství podkožního tuku může podobu člověka výrazně proměnit. Když proto zjistí, že v době smrti měl na sobě zatím neznámý člověk bundu velikosti XS, nebude operovat s představou robustní postavy.
Josef Duda vystudoval antropologii na Masarykě univerzitě v Brně. Rekonstrukce obličejů dělá na Kriminalistickém ústavu Policie ČR přes dva roky.
Nalezené tělo může být třeba v pokročilém stádiu rozkladu a podoba už z něj vyčíst nejde. Pro pozdější fázi nákresu ale může pomoci délka vlasů či vousů ve fotodokumentaci. Pokud už na kostře nezbývají žádné měkké tkáně, a analýza DNA tedy není možná, je na Dudovi, aby zjistil základní informace, které se dají z kostí vyčíst. Jednou z takových je věk.
„Dobrý ukazatel jsou zuby, i když ne vždy na lebce ještě nějaké jsou. Na těch se dělají takzvané nábrusy. Ty nám potom s pomocí regresních rovnic pomohou určit přibližný věk, ve kterém člověk zemřel,“ vysvětluje mladý forenzní antropolog, podle kterého se tak dá stáří určit s přesností až na pět let. Pokud zuby vypadaly přirozeně, značí to pravděpodobný vyšší věk. Dalšími indiciemi je pak třeba opotřebení kloubních ploch, na kterých se projevují takzvané degenerativně produktivní změny. Napovídají třeba, zda člověk sportoval nebo zastával těžkou manuální práci.
Jak přibližně vypadá proces od holé lebky ke kompletní rekonstrukci.
U pohlaví je opět nejjistějším vodítkem DNA, hodně ale prozradí také pánev nebo určité rysy lebky. „Mužské lebky bývají obecně robustnější, mají výraznější nadočnicové oblouky, vyšší čelo nebo třeba výraznější týlní výběžek vzadu na lebce,“ vypočítává Duda. Upozorňuje ale také, že naráží i na ženské lebky s výraznými mužskými znaky nebo mužské pánve, které by na první pohled přisoudil spíše ženě.
Forenzních antropologů po světě nepobíhá mnoho, asi i proto, že tato disciplína vyžaduje kombinaci vědomostí a zručnosti. „Já jsem vystudoval antropologii, to je pro tuto práci základní předpoklad. Pro rekonstrukce obličeje je ale třeba nastudovat další literaturu. Navíc musíte zvládat kreslířské techniky,“ říká policejní kapitán, podle kterého je klíčové umět přenést svou představu o podobě neznámého na plochu skicáku. Dostudovat je podle Dudy hlouběji důležité hlavně anatomii, konkrétně vztahy mezi měkkými a pevnými tkáněmi. Spoustu se toho pro tuto specifickou činnost ve škole prostě nenaučí. Profesní cit pak vyplývá z dlouholeté praxe.
Detail lidské lebky pod lupou v ohledovně Kriminalistického ústavu.
Zatímco třeba legendární antropolog Emanuel Vlček, který sestavoval třeba portréty Přemyslovců, měl nárok na jistou míru „umělecké licence“, ve forenzní vědě jde hlavně o co největší jistotu. „Měli bychom dbát hlavně na to, co víme jistě. Umělecké sklony bychom měli potlačit,“ potvrzuje antropolog Kriminalistického ústavu.
Zkoušky z rekonstrukce obličeje prý podstupovat nemusel, sám sebe si ale otestoval. „Vytvořil jsem si dvě zkušební konstrukce podle lebky lidí, kteří už byli identifikovaní a měli jsme k nim fotografie. Ty jsem já ale neviděl. Pak jsem to porovnal. Kolegové mě chválili, já tam ale viděl několik maličkostí, které jsem měl udělat jinak. Lebky si ale po večerech nečrtám,“ uzavírá antropolog Duda.
