Moralista bývával učitelem života a současně aktérem mnoha rolí. Znalec, průvodce, pozorovatel, zapisovatel, vychovatel, archivář, lékař. Francouzský filozof Michel de Montaigne (1533-1592) řadil moralisty mezi přírodovědce. Pozorovali život, analyzovali lidské chování a léčili společnost. Námět byl přitom vždy stejný. Lidská bytost, člověk a život. Francouzi La Fontaine, Saint-Evremond, La Bruyere, La Rochefoucauld, Joseph Joubert, Nicolas Chamfort, Italové Francesco Guicciardini a Giacomo Leopardi, Němec Georg Christoph Lichtenberg, Angličan Robert Buton, Španělé Francisco Gómez de Quevedo a Baltasar Gracián y Morales, abychom jmenovali ty známější. I my bychom našli své zástupce, přinejmenším Jana Amose Komenského s Labyrintem světa a rájem srdce.
Téma nezmizelo, naopak. Kdo z nás dnes vlastně není moralistou? A přece označení „moralista“ má tak špatnou pověst a slouží téměř výhradně jako výraz pejorativní. Nikdo moralistům nenaslouchá a slavný literární žánr nemá dědice. Kdo by se také hlásil k této veteši. Louis Van Delft nabízí jedno vysvětlení: Nezájem filozofických „autorit“ současnosti o evropské moralisty baroka a klasicismu lze připsat na adresu panující „mladosti“. Dalo by se snad tvrdit, že „všechno“, dokonce i filozofie, se „řídí módou“?
„Moralistu“ vytlačil v devatenáctém století „filozof“. Filozofující moralista popisoval, ale nepředpisoval a nekázal. Zabýval se dílčí nebo osobní „pravdou“ a uměl z ní vytěžit obecné a nadčasové poučení, a to často tak dalece, že se z takového poučení stala všeobecně přijímaná pravda. Z kategorie moralistů se rodí spisovatelé, přivlastňující si právo mluvit jako filozofové či básníci, což jedny i druhé popouzí a provokuje jejich nelítostné odsuzování těchto samozvaných učenců a poetů.
Louis Van Delft dělá dobře, že neopomenul zmínit spojení moralistů s divadlem. Když se říká divadlo ducha, světová podívaná, vnitřní scéna, má to co do činění s divadelním představením, s uváděním na scénu, s divadelní prezentací, tedy s teatrálností, která má kořeny v divadle. Celá klasická kultura je divadlem silně prosycena. Není zřejmě náhodou, že řada pojednání moralistů ze zlatého věku nese název „Divadlo toho či onoho...“ a popisuje zúčastněné osoby a jejich chování a jednání jako to dělávají autoři divadelních her.
Naše doba moralisty v klasickém stylu postrádá, ale nijak jí to nevadí. Přesto není zcela marné vracet se čas od času k textům nejlepších autorů tohoto kdysi populárního žánru. Nabízejí univerzální a nadčasovou duchaplnost a brilantní výmluvnost moralistických rozprav je nesmrtelná.
Knihy vybíráme ve spolupráci s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
ČESKY NEVYŠLO
Les moralistes. Une apologie
Louis Van Delft Vydalo nakladatelství Gallimard, Paris 2008, 464 strany.
