Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Když něco nechceš, tak to dostaneš

Česko

DIALOG

Václav Jiráček má napilno. Pracuje na dvou filmech a další dva, v nichž hraje hlavní role, jdou za chvíli do kin. Jedním z nich je Jánošík. Pravdivá historie od Agnieszky Holland, která v minulosti pro svět filmu objevila například Leonarda DiCapria.

* LN Do kin teprve mají nastoupit filmy Hodinu nevíš a Jánošík, v nichž hrajete hlavní role, a vy už pracujete na dalších dvou projektech s Alicí Nellis...

Natáčení filmu Nádech Výdech se posunulo, vyřizují se formality s natáčením v Egyptě. Hraju tam právě „nádech výdech“ - potápěče. Kvůli roli jsem se naučil potápět a oblíbil si plavání. Koho přesně hraju, ale nevím. Scénář jsem nečetl, Alice nám jen odvyprávěla naše role, budeme improvizovat. Vím jen, že jde o kluka, který se v Africe potápí a potká se tam s postavou Zuzany Bydžovské. Téma filmu je rodičovství. Ve filmu Lidice bych měl mít menší roli, která zahyne úplně na začátku.

* LN S Alicí Nellis pracujete už potřetí, dva filmy jste natočil s Filipem Renčem, dvakrát jste se objevil po boku Karla Rodena. Je to náhoda, nebo se rád vracíte k ozkoušené spolupráci?

Zatím jsem nebyl v pozici, abych si mohl vybírat. Je to o potkávání. Alici znám už z DAMU a odjinud. Pro herce je úžasná, protože věc, situaci, postavu vidí vždy z několika úhlů. To mají většinou ženy režisérky. Taky se proti mužům nebojí tolik riskovat.

* LN Obrovský risk musel být, když vás Agnieszka Holland obsadila do titulní role koprodukčního velkofilmu Jánošík. Pravdivá historie. Když se začal před lety natáčet, měl to být váš filmový debut. Jak se stalo, že vsadila na takhle neznámou kartu?

Má to ve zvyku. Třeba do Úplného zatmění obsadila Leonarda DiCapria, ještě než se stal slavným. Na Jánošíka tehdy zkrátka v Čechách, na Slovensku a v Polsku probíhal konkurz a já ho vyhrál. Moc jsem na té roli nelpěl, vlastně jsem ji ani moc nechtěl. To je vlastně jeden z Jánošíkových charakterových rysů.

* LN Že na věcech nelpí?

On má filozofii, že když něco nechceš, tak to dostaneš. Agnieszka a její dcera Kasia Adamik, která film spolurežírovala, ve mně asi viděly podobné rysy. Asi jsem jim vyhovoval i co do vzhledu a nakonec jsem roli zvládl i fyzicky. Obsazení bylo vůbec riziko. Obsadily hodně herců, kteří mi do rolí typově neseděli. Ale ty se tím staly zajímavější.

* LN Hrajete slovenskou národní ikonu a přitom nejste Slovák. Nebál jste se, že to u sousedů vyvolá pobouření?

Agnieszka ani Kasia se na národnost neohlížely. Zaměřili jsme se na Jánošíka jako na člověka, ne ikonu. Taky jsme se hodně věnovali folkloru. Agnieszka si pamatovala stovky let staré slovenské lidovky, opravdu morbidní, neskutečné balady. Tenkrát si je lidi prostě zpívali. Já jsem tu roli nebral jako bůhvíjakou výhru, stála přede mnou náročná příprava a natáčení, ale snažil jsem se udělat všechno co nejlíp. Slovenští novináři mi málem začali hledat předky ze Slovenska, abych nebyl „jen“ Čech. Jsem rád, že po sedmi letech už se mě na tohle tolik neptají. Pro ně je Jánošík velké téma, mají ho v srdci. U Poláků už to není tak přirozené, tam hodně zapůsobil film z roku 1974.

* LN Vy jste si tedy v rámci přípravy nakoukal předchozí snímky o Jánošíkovi?

Viděl jsem nakonec snad všechny hrané krom toho z roku 1921, což byl první slovenský celovečerní film. Hlavní roli v něm hrál taky Čech, Theodor Pištěk. Podíval jsem se samozřejmě na Fričovu verzi z roku 1935, ta je myslím nejpovedenější. Ten dvojdílný film z dvaašedesátého mě bavil jako kluka, Jánošíkova tlupa v něm jsou takoví partyzáni, ale jako film to v sobě moc nemá. A ten polský je jen pohádka. Je posunutý v čase o sto let a Poláci si teď kvůli němu myslí, že Jánošík byl Polák. Je tam scéna, kde polskému Jánošíkovi říká ve vězení jeden Slovák, že na Slovensku měli taky Jánošíka, a ten že bohatým bral a chudým dával. A ten polský řekne - to je dobrej nápad!

* LN Tahle charakteristika je většinou to jediné, co o Jánošíkovi vědí Češi. Jak jste si o něm dohledával informace vy?

Velkou historicko-vědeckou práci odvedla autorka scénáře Eva Borušovičová. Prohledala archivy, našla třeba autentické Jánošíkovy výpovědi u soudu, zjistila fakta, že třeba při loupení nikdy nikoho nezabil. Všechno ostatní je nános, který na sebe ten fenomén nabral. Myslím, že Jánošík sám na národnostní aspekt moc netlačil. Brát bohatým a dávat chudým byla zábava: když měli prachy, tak je rozdávali a lidi zírali. Počítali každou bramboru, zatímco tihle kluci měli zlato. A taky si kryli záda, jako partyzáni: dávali domácím peníze a oni jim přechovávali věci, kryli je a varovali před vojáky.

* LN Jaké to bylo, vracet se do projektu, který celé roky spal?

To přerušení nás obrovsky zasáhlo, holky z produkce plakaly. Všichni jsme se snažili pomáhat sehnat peníze na dotočení. Že se nám to povedlo, jsem uvěřil, až když jsem stál zase na place. Na něco jsme navázali okamžitě. Měli jsme třeba roztočené scény, kde vyjdu po schodech, zahnu doprava a pokračuju o několik let starší. Některé scény bychom teď natočili jinak, protože jsme se posunuli herecky i lidsky. U jiných jsem byl rád, že jsem je točil až po té pauze. Ale nejdřív jsem se musel jet ukázat do Varšavy, protože kolovaly fámy, že jsem mezitím ztloustl a odul.

* LN Fyzická příprava na roli Jánošíka musela být dost náročná...

Připravoval jsem se měsíc a půl. Pak člověka hodí na sníh jen v košili a úplně ono je to až ve chvíli, kdy je celý sinavý. Takže to hraní bylo trochu performance. Bylo to náročné fyzicky i psychicky, měla to být moje první hlavní role. V horách je těžké žít, natož natáčet.

* LN Jak vzpomínáte na scénu, kde Jánošíka pověsí na hák?

Ta byla krutá. Točila se dva a půl dne a díky kameře Martina Štrby jde o jednu z nejpůsobivějších scén. Chodím tam skoro bos ve sněhu s okovy, vláčejí mě po zemi - tam už člověk moc nehraje, spíš setrvává v jakémsi limbu. Ale vydržel jsem to. Pak mi dali nějakou tabletku, abych se uklidnil, a celý další den jsem prospal v hotelu.

Pokračování na straně 12

Když něco nechceš, tak to...

Dokončení ze strany 11

* LN Náročnou roli jste měl i ve filmu Hodinu nevíš... Hrajete v něm postavu heparinového vraha Petra Zelenky.

Týden před tím, než jsem tu nabídku dostal, jsem si říkal, že by mě zajímalo zahrát si nějaké psycho, jít do hlubin. Šel jsem do toho s podmínkou, že se film nad Zelenkovou kauzu „nadnese“: nechtěl jsem se na ní pást jako média. Ale je to každopádně věc, která společností zahýbala, je třeba ji zpracovat. Bavilo mě pracovat s režisérem Danem Svátkem a rytmus té postavy byl úplně odlišný od Jánošíka. Ale ty dvě role v kuse byl zároveň obrovský zápřah, tak jsem si pak dal čtyři měsíce oddech.

* LN Jak ze sebe tedy takové náročné postavy dostáváte?

Nevím. Nedělám pokud možno nic a nechávám je vyjít ven.

* LN Těžké muselo být i natáčení Hlídače č. 47. Vaši dva kolegové dostali za své role České lvy, vy ani nominaci, přestože jste za nimi nijak nezaostával. Cítil jste se opomenutý?

Necítil, vždyť to je jen taková legrace. Do názorů akademie nevidím a vidět nechci. To není soutěžní, ale popularizační záležitost. Možná je v tom nějaká prestiž a možná po ní budu v padesáti prahnout víc, ale pro mě je teď největší cena v tom, že dostávám další role. V novinách můžou psát, že hraju blbě, ale když mi zavolá Alice Nellis s nabídkou, tak vím, že zas tak blbě nehraju.

* LN Kdysi jste zmínil, že byste si rád zkusil i komedii. Rýsuje se nějaká?

Zatím ne. Snad na divadle. S Miroslavem Krobotem jsme na základě našich školních improvizací nazkoušeli Ján za chrta dán podle Klicpery. Zabalili jsme to do nového hávu, bylo to strašně vtipné.

* LNV čem vás teď diváci můžou vidět na divadle?

Zkrouhlo se mi to jen na Dejvické. Mám malou roli v Thereminovi a Horacia v Hamletovi. V obou se můžu alternovat, a proto mám takovou volnost točit. Jsem spokojený: můžu se připravovat na role, nemusím řešit nic kolem, zatím mi stačí málo peněz. Málokdo z herců si takový komfort může dovolit.

* LN Cítíte generační spřízněnost s lidmi z vašeho ročníku na Divadelní fakultě Akademie múzických umění?

Založili jsme Divadlo Letí, které mělo pokračovat v práci s naším ročníkovým vedoucím Miroslavem Krobotem. Představovali jsme si, že to bude režijně-herecké divadlo, kde se dramaturgie zaměří na současné hry, ale nenašli jsme vůdčí osobnost, která by s námi chtěla několik let koncepčně pracovat.

* LN Vypadá to, že Miroslav Krobot ve vašem životě hraje velkou roli.

Je to člověk, který řekl - ty půjdeš na DAMU. Díky němu jsem teď tady. Jako jeden z mála lidí na DAMU má nějaký koncept učení herectví. Na přijímačky mě dvakrát připravoval režisér Karel Kříž, kterého si taky velmi vážím. A pan Krobot řekl to klíčové „jo“. Měl jsem ho u přijímaček, něco jsem tam hrál a cítil jsem, že to není dobré. Přestal jsem a povídám, to je blbý. Podívali jsme se na sebe, usmáli jsme se a bylo to: začátek souznění.

Autor: