Od měnové unie si každý sliboval něco jiného. Výsledek střetu je nepředvídatelný
Na Německo se od počátku dluhové krize snáší vlna kritiky. Merkelová je prý škudlivá, provinciální, uvažuje krátkodobě, jedná na poslední chvíli, myslí jen na své vnitropolitické zájmy. Kam se poděla evropská solidarita? ptají se zpravidla ti, pro které ta solidarita znamená jednosměrný tok německých peněz k nim domů, ale v poslední době už i němečtí sociální demokraté. Je to opravdu jen dezorientovanost německé kancléřky, co způsobuje německou váhavost?
Co situace znamená pro Německo ekonomicky? Odpověď zní, že stabilita eurozóny je pro ně méně důležitá, než se obecně soudí. Nebudeli eurozóna, zchudlí Evropané si nebudou moci kupovat německé výrobky, případně budou podrážet německý průmysl kompetitivními devalvacemi svých měn, zní tradiční argumentace. Jenže Německo se od eura do značné míry ekonomicky odpoutává. „Německý obchod je čím dál tím méně integrovaný se zbytkem eurozóny, a to nejen na straně vývozu, ale i na straně dovozu,“ popsali to analytici Deutsche Bank ve zprávě z dubna tohoto roku. „Německý exportní stroj je čím dál tím méně závislý na vnitroeurozónových vstupech. Evropské deficitní země (Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko) se na růstu německého exportu, který v letech 1999 až 2007 vzrostl o 89 %, podílely jen 6,8 %... V době, kdy měly tyto země největší deficit běžného účtu, absorbovaly jen 6,4 % německého vývozu... Německo hledalo základnu růstu čím dál tím víc v trzích mimo eurozónu, zatímco ostatní země měnové unie se tak jako dřív soustředily na domácí poptávku a vnitroregionální obchod. To znamená, že Německo si může dovolit být relativně lhostejné k dlouhému období ztlumené poptávky v těch zemích eurozóny, které se potýkají s důsledky minulých dluhových excesů.“
Schematicky řečeno, Německo u nás nechá vyrobit komponenty, z nichž vyrobí stroje, které vyveze do Číny, a takové Španělsko je pro něj čím dál tím méně zajímavé. Je to samozřejmě zjednodušení – a nezapomínejme taky na miliardy, které v zadlužených zemích eurozóny „lítají“ německým bankám – ale z čistě ekonomického hlediska je to podstatné.
Politické hledisko má zas jiné zvláštnosti. Když se Kohl s Mitterandem dohodli na velkém politickém obchodu – souhlas se sjednocením Německa za jednotnou měnu – mnoho Němců, a to včetně Bundesbanky, ji nechtělo. Takže se unie každému prodávala trochu jinak: německé veřejnosti jako obdoba německé marky s její nezávislou Bundesbankou rozšířená na celou Evropu, francouzské veřejnosti jako způsob, jak dosadit do Bundesbanky, která dosud týrala francouzský frank, svého člověka. Některé formulace maastrichtské smlouvy zohledňovaly německé obavy, hlavně tzv. „no bail-out clause“, článek č. 125, který stanoví, že Unie ani členské státy nepřejímají odpovědnost za závazky jiných členských států. Právě o tuto klauzuli se opíral jeden z nálezů německého Ústavního soudu, v němž konstatoval, že maastrichtská smlouva nezakládá EU jakožto federální stát, a tudíž není v rozporu s německou ústavou.
Jak dospět k ideálu Pak tu ovšem existovala početná vrstva federalistických politiků a intelektuálů, kteří to vnímali jako taktický ústupek a vyhlíželi krizi, která umožní toto úzkostlivé lpění na státní suverenitě smést a jedním skokem dospět k ideálu – rozpočtově a ekonomicky centralizované Evropě. Když čtete výzvy k vydání evropských dluhopisů či zřízení evropské fiskální vlády, píší je oni. Chtějí po Německu to, co jim maastrichtská smlouva a jejich ústavní soud slíbil, že se nikdy nestane.
Zatím se ten hlavolam řešil obcházením smluv. Zakazuje Maastrich (čl. 123) Evropské centrální bance kupovat od vlád státní dluh? Tak ho koupí na sekundárních trzích (zatím za 71 miliard eur). Je tu no bail-out clause? Tak se „půjčka“ Řecku (nikdo nevěří, že ji vrátí) zdůvodní klauzulí umožňující pomoc v případě přírodních katastrof.
Proč se šéfové vlád pustili na včerejším summitu do měnění evropských smluv? Kvůli německým právním problémům. Rozhodli se zlegalizovat existenci finančního „obranného valu“ tak, aby nevadil německému Ústavnímu soudu. To ovšem ještě není ten rozhodný krok, po kterém zadlužené země a eurofederalisté volají. Díky Lisabonské smlouvě to ale jde rychle a potichu – na co by se dřív musela svolávat mezivládní konference, dnes stačí jedna obyčejná Evropská rada. To může být v situaci, kdy neexistuje shoda, jak dál, ale jistá angažovaná skupina lidí má svůj silný názor, docela nebezpečné. Příkladem budiž naše země, jejíž ministr financí se soustředí spíš na domácí problémy a premiér je žádán koaliční stranou, aby nezůstal v Bruselu ani den a spěchal domů řešit korupční aféru. Jednoho rána bychom se mohli probudit a zjistit, že nás v Bruselu kdosi zavázal k něčemu, čehož důsledky vůbec neumíme domyslet. Takže se nám změna jednacího řádu, která velí i tyto narychlo schválené změny evropských smluv ratifikovat, ještě bude hodit.
***
Na co by se dřív musela svolávat mezivládní konference, dnes stačí jedna obyčejná Evropská rada. To může být v situaci, kdy neexistuje shoda, jak dál, ale jistá angažovaná skupina lidí má svůj silný názor, docela nebezpečné.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
