VNěmecké opeře znovuobjevili jednoho z Hitlerem pronásledovaných židovských „zvrhlých“ skladatelů Waltera Braunfelse, a sice jeho operou na vlastní libreto Johanka z Arku -scény ze života svaté Johanky. Vydali o skladateli brožuru a uspořádali ve foyeru výstavu - návrat k nacisty proskribovaným autorům má v německém prostředí politický rozměr.
Braunfels je současník a hudebně blízký příbuzný Erwina Schulhoffa a Viktora Ulmanna, od expresionistů zdědil zálibu v efektních zvukových plochách, neromantickém vedení hlasů a příkré harmonii. Orchestr Německé opery je na podobná díla zvyklý a za řízení Ulfa Schirmera zahrál obtížnou partituru výsostně, těžko si něco takového představit v našich divadlech. Dobytek na scéně Událost však z opery učinila její velkolepá inscenace, multimediální show s velkoplošnými projekcemi, bateriemi konvenčních i laserových světel, s mnohačetným komparzem lidí a hospodářských zvířat, mezi nimiž nechyběla kráva. Však se na inscenaci podílel celý tým vedený Annou-Sophií Mahlerovou. Hlavním symbolem příběhu jsou přirozeně plameny, multikulturní současnost pak velela propojit evropský středověk s nepálskými pohřebními rituály. Inscenace je z rodu velkolepých náboženských miráklů či pašijí, samozřejmě překračující hranice jednoho náboženství a technicky zcela současná. Působivá podívaná vyvolala v naplněném hledišti frenetický ohlas.
Berlínští třicátníci na rozcestí V Komické opeře šli druhou cestou, tady už notně prošlapanou intendantem a režisérem Andreasem Homokim. Operu Bohéma Giacoma Pucciniho přenesl stejně jako předtím Eugena Oněgina mezi současné berlínské třicátníky a jejich charaktery zase vystavil zkoušce. V té propadl Rodolphe, v prvním jednání chudý umělec, který Mimi po krátkém poblouznění opustí ne pro její nemoc, ale pro svou kariéru.
V posledním dějství na okázalém rautu křtí svoji knihu cynicky inspirovanou právě Mimi, a když ji smrtelně nemocnou přivede Musseta, on vytahuje z kapes peníze a jeho kumpáni organizují sbírku -na skutečný soucit se nikdo z nich nezmůže. Mimi umírá uprostřed přejedené vysoké společnosti, pod spadlým obřím vánočním stromem coby symbolem spotřebního svátku, na zemi pokryté rozcupovanými vánočními dárky. Dva tři stoly a pár židlí, víc Homoki na jevišti nepotřeboval. Sevřený příběh, jak je v takových inscenacích běžné, se hraje bez přestávky a německy!
Hledání a nalézání soudobých témat, která nás dnes zajímají, nepřekročilo míru byť zásadní interpretace, a to je základem silně emotivní inscenace, která si herecky nezadá s činohrou. Roli Rodolpha perfektně naplnil Peter Lodahl, šedou myškou Mimi byla Caroline Melzerová, ještě zmiňme v tomto pojetí zvýrazněnou roli Marcela v podání Joana Martin-Royoa. Není tu malých rolí a vše tvoří logický celek -dirigent Patrick Lange vystavěl partituru velmi dynamicky ve zvuku i výrazu.
Hlavním symbolem příběhu jsou přirozeně plameny, multikulturní současnost pak velela propojit evropský středověk s nepálskými pohřebními rituály
