Tak ty budeš měnit plíny? Proboha, vždyť jsi novinář, ty máš přece psát! Zhrozila se šéfka Jana Duška (42), když jí oznámil, že nastupuje na rodičovskou dovolenou s dvouměsíčním synem Vojtou. Honza se tak před třemi lety zařadil mezi jedno a půl procenta mužů, kteří si vyměnili role se svými ženami a zůstali s dětmi doma.
V jeho případě šlo o čistě existenční důvody – jako novinář vydělával o polovinu méně než manželka Petra, státní zástupkyně v České Lípě, a právě v České Lípě měli byt, v němž rodina mohla začít bydlet. Jeho žena k tomu ještě dodává, že by jí nevyhovoval model, kdy otec živitel odchází po snídani do práce a vrací se k vyždímané manželce až večer. „To už jsou děti v postýlkách, a tátu si tak užijí jenom o víkendech.“
Jan tak byl nucen radikálně změnit způsob života. „Kamarádi nevěřili, že to myslím vážně, nikdy jsem se o děti a jejich výchovu zvlášť nezajímal. Jediný, kdo věřil, že to dokážu, byla moje žena,“ tvrdí.
Když odcházel na rodičovskou dovolenou, dostal dvě zdánlivě protichůdné rady. Zaprvé že má svoje ego poslat někam hodně daleko, a zadruhé že by si kromě běhání kolem dítěte měl zachovat ještě nějakou jinou činnost. „To jsem si vzal k srdci a snažil se nasmlouvat si práci, která se dá dělat i z domova. Byl jsem rozhodnut zvládnout veškerou péči o dítě a také – aby náš rodinný model mohl vůbec fungovat – podílet se i na běžných domácích pracích: uklízení, vaření, žehlení, praní.“
První čtyři měsíce byl společně s manželkou doma, aby měl šanci se v každodenní péči o dítě zaběhnout. Když bylo Vojtovi půl roku, začala Petra pracovat čtyři hodiny denně, a syn tak nebyl o mámu nijak zvlášť ochuzen.
Dispečer rodinného provozu Dvacet let neznal Honza nic jiného než stresy z redakčních uzávěrek a pracovní víkendy. Hektický novinářský život vystřídal vcelku poklidný každodenní stereotyp: „Zpočátku byl den rozdělen na úseky, kdy syn bděl a já ho krmil, přebaloval a hrál si s ním, a kdy potřeboval spát a já s ním jezdil několikrát denně s kočárkem. Pravidelně jsem s ním take docházel do nemocnice na fyzioterapii a cvičil s ním, protože byl motoricky trochu pozadu.“
K péči o syna dodnes patří i noční vstávání, které od ženy Honza převzal poté, co Vojta přestal být v noci kojen. „Nevyspání matky je hrozná zátěž, kterou si běžný otec neumí představit. Nemohl jsem po ženě, která chodí do práce, chtít, aby k synovi v noci vstávala a hledala mu v postýlce dudlík. Ještě i dnes syn v noci potřebuje napít, vysmrkat, podat spadlou plyšovou hračku nebo natřít ruku, která ho svědí.“ Vojta začal před pár dny chodit do školky, ale Jan plynule přechází na další rodičovskou s půlroční Terezkou.
Zatímco v Praze jsme vcelku zvyklí samotné otce s dětmi vídat na pískovištích, u lékaře a podobně, ve městě, jako je Česká Lípa, to zas tak běžné není. Na malém městě budí otec na rodičovské stále ještě pozdvižení. (Pro srovnání: loni bylo v Praze na rodičovské 718 mužů, v celém Libereckém kraji jich bylo 230 – podle údajů o příjemcích rodičovského příspěvku ministerstva práce a sociálních věcí.) „Ať jdu téměř kamkoli, jsem mezi matkami jako otec sám. Když jsem byl se synem poprvé u doktorky v čekárně, připadal jsem si jako nějaké exotické zvíře, například varan komodský,“ líčí Honza. „Netvrdím, že mi všechno hned šlo. Udělal jsem a ještě pořád dělám chyby. Rodičovská dovolená není žádný odpočinek. Zpočátku je to hlavně fyzická práce. Pořád dokola nosíte dítě, nejdřív v náručí, aby usnulo, pak venku, když ho bolí nožičky, taháte tašky s nákupem, tlačíte kočárek… Je to náročné i psychicky: nemůžete si odpočinout tehdy, kdy to potřebujete, nemůžete nic moc plánovat dopředu, a pokud dítě bdí, musíte být pořád ve střehu. Celodenní péči o dítě bych náročností přirovnal k práci dispečera letového provozu,“ směje se a dodává, že si moc dobře uvědomuje, jak je coby chlap od přírody na péči o dítě a domácnost hůře vybavený. Vzpomíná na nedávný zážitek: „Měl jsem dopsat článek a poslat ho e-mailem. Manželka byla večer se synem v sauně, malá doma hezky spala. Měl jsem článek skoro hotový, z ničeho nic se Terezka probudila a začala nabírat. Za chvíli už pekelně křičela. Dal jsem jí najíst. Nepřestala. Choval jsem ji. Plakala dál. Houpal jsem ji v kolíbce. Pořád pláč. Dvacet minut, půl hodiny. Konečně mě napadlo, že si strká prstíky do pusy a že by to mohly být klubající se zuby. Dal jsem jí paralenový čípek a za chvíli byl klid. Ale ta bezmoc, která tomu předcházela, byla příšerná. Moje žena by její potřeby asi odhadla rychleji než já, ale to je prostě daň za náš výchovný model,“ vypráví.
Odborníci na výchovu se shodují v tom, že v raném věku dítěte je pro jeho zdravý vývoj matka nezastupitelná. Otce, který dělá „mámu tátu“, tedy nevidí moc rádi. Rodinný psycholog Petr Šmolka tvrdí, že z psychologického hlediska je vhodnější, pokud si dítě v prvním půlroce zvyká nejvíc na jednu stabilní dospělou bytost. Je logické, že to je matka, i vzhledem k faktu, že dítě kojí. „Naopak v období mezi šestým a osmnáctým měsícem by do dětského života měla významněji vstupovat další dospělá bytost, v ideálním případě otec. Ať už je ale s dítětem celodenně matka, nebo otec, mělo by platit, že dítěti se dostatečně věnuje i ten druhý,“ tvrdí Šmolka. Manželé Duškovi jsou tedy typickým příkladem toho, jak to udělat správně.
Jeden rok táta, druhý máma Pětapadesátiletý Tomáš žije se svou rodinou v jednom menším městě a živí se redigováním knížek. Je podruhé ženatý a druhé dítě se svou ženou neplánovali. Jenže stalo se a loni na podzim se narodila Anička. S pomocí prarodičů počítat nemohli – jedni bydlí daleko a druzí už mají své roky. Navíc se jejich starší dcera Natálka chystala do první třídy a bylo potřeba, aby ji někdo vodil do školy a odpoledne na kroužky. Nešlo tedy o to, kdo zůstane doma, ale kdo bude první. Tomášova manželka má o něco vyšší plat, proto zůstal s dětmi on, ale po roce se se ženou vymění a na rodičovskou nastoupí manželka. S penězi to zpočátku měli dobrodružné.
„I jako otec jsem měl nárok na 22 týdnů peněžité pomoci v mateřství, ale v té době jsem nesměl mít jiný pravidelný příjem,“ vypráví Tomáš.
Pokračování na straně II
Když přebaluje otec
Dokončení ze strany I
Jenže peníze ze správy sociálního zabezpečení chodily na jeho účet nepravidelně a on je musel opakovaně urgovat. „Kdybychom neměli něco našetřeno, byl by to malér – platíme hypotéku a jiné poplatky,“ říká. Teď Tomáš pobírá rodičovský příspěvek a k němu si může přivydělat. Ve volném čase tak rediguje knihy.
Jak se sžil s rolí otce na mateřské a později i rodičovské dovolené? „Vypadl jsem z pracovního kolotoče, což byla docela příjemná změna. Chtělo to najet na nový denní rytmus: ráno s větší dcerou do školy, pak péče o malou, odpoledne s kočárkem do družiny nebo na kroužky a cesta domů. Potenciálním otcům na rodičovské Tomáš vzkazuje: „Nenechte se mýlit slovem dovolená, je to práce na plný úvazek, kdy denní rytmus neurčujete vy, ale dítě. Chcete-li si přečíst kousek knihy, mrknout na internet nebo televizi, musíte to udělat v době, kdy mimino spí, ne když byste chtěli. A na pivo holt až večer, když je žena doma.“ Na otázku, zda je šťastný, odpovídá, že to je asi příliš silné slovo, ale baví ho to a nenudí se. „Asi taky proto, že vím, že je to jen na rok,“ směje se.
Neživíš, tak nepřepínej Podle nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění je sedmdesát procent Čechů přesvědčeno, že rodinu by měl živit muž. I proto jsou otcové na rodičovské dovolené u nás minoritou – je jich zhruba 1,5 procenta z počtu rodičů pečujících celodenně o malé dítě. A každá minorita, každý jev, který je nový a neobvyklý, vyvolává pozornost okolí. „Reakce okolí se zpravidla dost polarizují – od obdivu a uznání na jedné straně k údivu a těžko skrývanému despektu na druhé straně,“ tvrdí psycholog Petr Šmolka.
S despektem a nepřijetím se setkal Radek (40), který zůstal doma se svým synem. Kamenem úrazu byl fakt, že s rodinou bydleli v domku jeho tchyně a ta opakovaně poukazovala na to, že její dcera se dře, zatímco on se „válí doma“. Svým kamarádkám ho líčila jako budižkničemu, který se nechá vydržovat od ženy. Časem ho tak začala vidět i jeho žena. Z muže, který jí kdysi imponoval, se stal lúzr, co nemá na nic nárok. Tak trochu tragikomicky v duchu filmu Knoflíkáři to u Radka doma dospělo do stadia, kdy hlavní živitelka rodiny o všem rozhodovala a on se jen podřizoval –„neživí, tak ať nepřepíná“. Kromě jiného to mělo dopad i na jejich intimní život. Situace se vyhrotila natolik, že byla neúnosná, a Radek se raději po roce opět vrátil do práce. Rodina sice měla méně peněz, ale návrat k tradičnímu modelu pomohl zachránit krachující manželství.
Podle Petra Šmolky je klíčovým faktorem fungujícího modelu otce na rodičovské mužova schopnost manželce stále imponovat – třeba i s vařečkou v ruce. „Pokud má muž v sobě cosi, pro co ho jeho manželka uznává a obdivuje, pak ji ani nenapadne nabádat jej, aby nepřepínal. Když s takovým postojem přijde, vypovídá to něco spíš o ní než o jejím muži. V takové rodině by se problémy dostavily dříve nebo později bez ohledu na to, kdo je s dětmi doma.“
V Radkově případě dala prvotní impulz ke zpochybňování jeho užitečnosti tchyně. „Právě starší generace má s přijetím jiného rodinného modelu, než v jakém vyrůstala, problém,“ vysvětluje Šmolka a dodává: „Naopak vrstevníci dnešních otců se k němu staví mnohem příznivěji. V postojových dotaznících dnešní mladí lidé často uvádějí, že otec na rodičovské není ničím zvláštní, že si v této roli sami sebe dokážou představit.“
Otce na rodičovské budeme potkávat stále častěji, trend je mírně stoupající.
Zatímco v roce 2001 jich bylo například ve Středočeském kraji 207, v roce 2009 už 686. Nejméně jich bývá v Libereckém a Zlínském kraji, nejvíce v hlavním městě.
Přesto je tento trend jevem dosti okrajovým, na rozdíl od severských zemí.
Nejčastější motiv, proč u nás muži zůstávají na rodičovské, je ekonomický – v daném okamžiku vydělává jejich žena víc. Psycholog Šmolka ale tvrdí, že ze své praxe zná i jiné případy: „K analogické volbě se může uchýlit i muž lenivý, naivně se domnívající, že rodičovská na něj bude klást menší požadavky než chození do práce. Ač se to zdá téměř neuvěřitelné, mnozí si to tak i dokážou zařídit – manželka navaří, vypere a on přes den u dítěte víceméně pasivně asistuje.“ Další mutací může být podle Šmolky muž mentor neboli všeználek, demonstrující manželce, že on je ten lepší, schopnější. Stejně jako předchozí varianta má i tato destruktivní dopad. „A nakonec existuje přinejmenším ještě jeden typ, tzv. včelí král, pro něhož je žena pouhou nosnicí, jejíž role porodem, případně koncem laktace, vyprší. Tito otcové si pak pobytem na rodičovské sbírají argumenty pro pozdější žádost o svěření dítěte do jejich výhradní péče,“ vysvětluje různé motivy otců Šmolka.
Jak Jan Dušek, tak i pan Tomáš patří do první kategorie. Svoji roli chápou jako ekonomicky výhodnou a dočasnou. Celodenní pobyt s dětmi si dokážou užít. „Nemám skoro žádný čas na kamarády nebo sport, ale vnímám pozitivně, jak mě rodičovská změnila. Všímám si věcí, kterých bych si dříve nevšímal,“ říká Honza Dušek a pokračuje: „Lidé se mě občas ptají, jestli mě to baví nebo naplňuje. Ale to je přece druhořadá věc! Děti ode mě vyžadují, abych se jim věnoval na sto procent. Nic jiného není v tomto okamžiku důležité. Ony mi to úsilí vracejí mnohonásobně tím, že můžu být u všech jejich pokroků, hezkých okamžiků, ale i nemocí a strastí.
Když jsem byl se synem poprvé u doktorky, připadal jsem si jako nějaké exotické zvíře, třeba varan komodský
Jan Dušek
