Od olympiády v Pekingu uběhly dva roky. Upřímně řečeno, pamatuji si z ní hlavně Usaina Bolta a Báru Špotákovou. Zato z předchozích olympiád se mi toho vybaví daleko víc. V Římě tedy hlavně z atletiky. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl televizní přenosy z olympiády.
Když se vrátím ještě dál, mám takové různé prazážitky. Jeden takový obrázek je, jak postrkuju různé krabičky po zemi, a když se mě matka zeptala, co to je, odvětil jsem, že Zátopci. Myslel jsem tím samozřejmě závodníky, říkal jsem jim ale Zátopci. Bylo mi tak mezi čtyřmi a pěti lety, čili po olympiádě v Londýně v roce 1948. Jak se mi to do té dětské makovičky dostalo? Helsinky už byly úplně o Zátopkových. Melbourne zase o Olze Fikotové a později Martinu Řehákovi. To je trojskokan, který mě trénoval a vyprávěl o cestě lodí z Austrálie. Neuvěřitelné a dnes nepředstavitelné.
Na Mnichov si vzpomínám hlavně v souvislosti s atletikou, plaváním, boxem. K tomu dva programy v televizi s domoróbo krabičkou na přepínání programů, bylo to skoro jako ladit krystalku. Montreal zase na Živohošti, kde jsme hráli celý měsíc za stravu a ubytování a sledovali jsme všechno po večerní produkci. A co teprve Moskva... Vybaví se mi neuvěřitelná hlášení komentátorů po každém rekordu, byť třeba patřil nějaké africké vesnici. Hlavně aby tam bylo co nejvíc rekordů, když už tam ty svěťáky chyběly. Před hrami v Soulu jsme si zase pořídili první barevnou televizi – horko těžko přes multiservis na splátky. Vyšlo to tenkrát celkem na dvacet tisíc, to je v přepočtu na dnešní ceny desetkrát tolik. A na závěr vzpomínka na Atény. Před šesti lety jsem dostával výsledky svého syna mobilem. Hráli jsme v Českém Krumlově a pro muzikanta je „kšeft“ svatý. Bylo to napínavé, protože synek se dostal do semifinále na 400 metrů překážek doslova s odřenou zadnicí. Ale dostal.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
