Píše se rok 1989 a čekáme svoje první dítě. Ze zahraničních časopisů vím, že ve světě se rodí v moři s delfíny i doma ve vaně. A muž otec je u toho. Krása! Kdybych tak mohl mít aspoň něco z toho! Prý ale i u nás existuje porodnice, kde praktikují „přirozený porod“. Vědí o tom jen zasvěcení… Třeba naši známí. A tak se dva týdny po 17. listopadu 1989 vydáváme do Ostrova nad Ohří.
Pokoj na evangelické faře splácím prací v kotelně. Manželka je přijata týden po termínu. Až to začne, zavolá. Kdo by tušil, že evangelický telefon zazvoní už tentýž večer. Spěchám do porodnice. Tam zatím proběhly standardní přípravy. Jsem vyplašený a nervózní. Rád se poddávám pokynům sestry. Podpírám ženu, když se prochází po chodbě, a měřím čas mezi stahy. Vedu ji do sprchy i ze sprchy. Když asi po šesti hodinách přecházení a naříkání žena uléhá na stůl na porodním sále, stojím u její hlavy a nechám si drtit ruku.
Je tady! Dcera! Tak to bude Markéta. Pěkné datum: 12. 12.! Sestra ji odnáší do vedlejší místnosti, mám dovoleno jít taky. Myji ji ve vaničce a uvnitř se třesu. Při vážení vychází najevo nepříjemný fakt: má podváhu, jen 2,4 kilo, takže musí na oddělení nedonošenců. Není snad zdravá? Ne, to ne, jen drobná. Jistě, říkám poslušně. Žena má starosti sama se sebou. Markétka odjíždí do inkubátoru. Neprotestuji. (Dnes už bych vyjednával, zda by dítě nemohlo zůstat u matky.)
Jsem v euforii. Mám dítě! A jsem první, kdo to ráno nechává svoje stopy na zasněženém chodníku. Všechno do sebe zapadá. Je mi do breku.
Na evangelické faře místo mne nikdo nezatopil. Vůbec nevadí. Jdu na to!
Z místního hrdiny...
Čekáme druhé dítě. U nás v Plzni jsou na počátku 90. let otcové u porodu raritou, spíš nevítanou. Nakonec jsme se domluvili s primářem v porodnici ve Stodě – v maloměstských porodnicích jsou přívětivější. Zbývá si tam sehnat privát. Sociální sítě fungují, žádný problém…
Ale problém je, že už je zase týden po termínu a žena pořád nic. Jinak vlídný primář bere porod rázně do svých rukou: prodlení je důvodem porod vyvolat, tím spíš, že v obdobné situaci při prvním porodu byla placenta už špatná.
Ve středu 17. března 1993 v půl deváté ráno dostává žena první oxytocinovou injekci. Proces je o poznání pomalejší než poprvé. A drsnější. Zdravotnický personál jen kontroluje situaci a nechává nás o samotě. I proto jsem asi aktivnější než v Ostrově. Utěšuji ženu, utírám jí čelo, zařizuji její přání, ač zdánlivě nerozumná. Navečer má hlad, tak si dává polévku. Gulášovka účinkuje – proces se zrychluje. Asi v půl deváté večer se v bolestech rodí naše druhé dítě.
Přesvědčovali jsme se, že to bude kluk, ale je to dcera. Zatímco ji na dohled rodičky se sestrou umýváme, vážíme (bezva, má přes tři kila!) a zabalujeme, horečně přemýšlím o jméně. Malá už je u mateřského prsu a mě pořád nic nenapadá. Jak chceš, říká vyčerpaná žena. Tak dobře, Zorka. A teď na roaming!
Mám dost. Ten porod ze mě vysál i skryté rezervy. Radost je schovaná pod únavou. Do našeho privátu se sunu jako po túře na pětitisícovou horu. Šťastný pláč přichází až na druhý den.
Když se v porodnici loučíme, primář mne před sestrami chválí – dal by mi metál. Asi tady žádného podobného pošuka neměl. Vyznamenání by si přece zasloužila matka… ... členem klubu Markéta a Zorka už se mnou přes deset let nežijí. Hrdý na to nejsem. Ale mám přece právo na nový život. I na další dítě: moje současná partnerka je těhotná. Těším se, ale nějak rozumně. Ve svých 44 letech už svá očekávání koriguji. Chci znát pohlaví dítěte. A chodím na předporodní kurz pro páry.
Děláme zevrubný audit porodnic v ČR. V roce 2005 už je na výběr. Vítězí vyhlášené Vrchlabí. Ale co transport? Rallye Říčany– –Vrchlabí, až to začne, nechceme, zvlášť v letošní mrazivé zimě ne. Naštěstí se zjevila stará kamarádka „skorotchyně“, sice z Trutnova, ale to se údajně dá stihnout.
Trutnovský azyl nakonec obsazujeme v den termínu. Po šesti dnech v půl čtvrté ráno partnerce odtekla plodová voda. Za půlhodinu jsme ve Vrchlabí. Příjem trvá déle: povinné papíry a také náš ambiciózní porodní plán (bez klystýru, léků, hlavně fyziologicky).
Přemisťujeme se do pokoje s vanou – žádná „hekárna“, slušný privát. Porodní asistentka vypadá nesměle, ale jen naoko. Při každé návštěvě partnerku podpoří, třeba jí řekne, že se zase o něco víc otevřela. Je klidná. Víc než já. Mne vykolejuje příkrost nastávající matky: „Nesahej na mě!“ A co ty drahé masážní oleje? Žluknou. Smím jí držet studený obklad na čele, zatímco ona se opírá o vanu. Ta je tu na porod do vody. Ani nápad. Vyměň obklad!
Porod trvá dlouho. I na tolerantního primáře – nabízí urychlení oxytocinu. Partnerka odmítá, trvá na fyziologické variantě. Ještě to zkusí sama, na pokyn primáře však na porodním lůžku. Nemluvím jim do toho a skřípu zuby. Tuhle přetahovanou jsem si nepřál.
Pár minut po půl čtvrté, 19. ledna 2006 je Rozárka konečně s námi. Kňourá na matčině břiše. Když pupečník dotepe, přestřihnu jej. Minislavnost. Šmik a přecházíme chodbu do nadstandardního pokoje.
Sice je to ten nejlevnější, ale pár dní si tam žijeme jako v ráji nebo v pětihvězdičkovém hotelu: spíme a válíme se všichni na jedné posteli, nosí nám jídlo, perou nám prostěradla. Rád za to platím tři stovky denně.
Na chodbě potkávám častěji otce než matky. No vida! Patřím do neoficiální komunity. Ale jen se tak pozdravíme. Mužskou společnost si užívám jen jednou, to když na procházce do města zajdu do herny na pivo. Usmívám se na gamblery a říkám jim v duchu: vyhrál jsem, pánové!
...a nakonec spoluautorem scénáře Čtvrté dítě na cestě. Moje poslední, bleskne mi hlavou. Kde se narodí? Mám přání: doma. Konečné slovo má ale jeho matka.
Taky si to přeje, jen je opatrná. Hodně času a nervů nám vezme scénář akce. Každá varianta si žádá své. Jakékoli komplikace znamenají rychlý přesun do porodnice – tak si v jedné zařizujeme registraci. Také je třeba zajistit hlídání dcery: tři kamarádky jsou v pohotovosti. Ještě že máme porodní asistentku, jíž se dá věřit.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Už vím, že to bude kluk. Ale otálí. Jako by mu nestačilo, že měl rizikové hodnoty v triple testu a donedávna nebyl otočen hlavou dolů. Při kontrole v „sichr porodnici“ lékař varuje, že nejpozději ve čtvrtek se musí žena dát hospitalizovat. Nestačí v pondělí? „Co když vám v sobotu umře?“ apeluje. Žena podepisuje papír, že si je rizika vědoma.
Sakra, kluku, pojď! Uslyšel mě ve čtvrtek ve dvě ráno. V pět volám porodní asistentce i baby-sitterce. Žena se zatím usídlila ve vaně. Odtud vydává pokyny, dokud nepřijíždí asistentka. Ulevuje se mi. Probouzí se dcera. Vyhlížíme spolu na okně kámošku, má zpoždění. Asistentka mě posílá do jiného pokoje, rušíme. Kamarádka je konečně tady, jdou ven.
Porod v obýváku mezitím zpomaluje. Asistentka sleduje spíš náladu než kontrakce. Ty dvě ženy si rozumějí. Jsem trochu mimo, ale budiž. Žena už kontrakce nebrzdí a tlačí opřena o pohovku, kde včera četla knížku.
Sláva! Vidím hlavičku. V deset dopoledne 28. února 2008 asistentka chytá tělíčko. Kluk vříská. Žena si ho bere do náruče, přikládá k prsu a sedá si na porodní stoličku, kde rodí placentu a nechává se ošetřit. Klečím za ní, jsem fyzickou oporou. Pak si ale opora sama potřebuje sednout – zatočila se mi hlava při pohledu na krev.
Zatímco se žena sprchuje, Tobiáš se vrtí na mojí nahé hrudi. Následuje setkání v ložnici, nejen s matkou a dítětem, ale i s dcerou, kamarádkou, jejím synem a manželem – tomu si říkám o objetí. Mám pocit, jako by byly Vánoce. Dojetí a něco magie: slunko, co bylo za mraky, najednou vysvitlo. Příští dny netrávíme v hotelu. Nikdo za nás nevypere a neuvaří. Ale taky si to nikdo tak neužije.
Pár měsíců poté zasazuji na zahradě naší chalupy jabloň, placenta je pod jejími kořeny. A zase mám přání: kéž by si na jabloň můj syn jednou vylezl, trhal a jedl jablka.
Exkurze do minulosti byla rychlá. Ale to důležité jsem si uvědomil: * Svoji přítomnost u porodu jsem pokaždé bral jako jasnou věc a prosadil jsem si ji.
* Zažil jsem dramata i nejkrásnější chvíle svého života. *Měl jsem všechny možné pocity, jen smutek ne.
* Porodní zážitek mi ve vztahu se všemi dětmi zůstal jako pevný bod.
*Obě matky si získaly můj respekt.
*U porodu jsem se sám narodil jako otec.
Muž u porodu dnes není žádná vzácnost. Z někdejšího tabu se stala móda, klišé, ba dokonce sociální norma. A vděčný námět článků a diskusí na webu. Řeší se základní otázka ano/ne i otázky související, jako je vliv na sexuální život nebo mužská poporodní deprese.
Muž na této „ženské scéně“ dostává jednu z důležitých rolí. Je to signál, že i muž potřebuje předporodní přípravu. Na kurzech ji zpravidla nedostane. Zde se – jak jinak – dozvídá nejvíc o tom, jak podpořit partnerku, eventuálně i partnerský vztah, což je případ nejznámějšího kurzu „Budeme tři“.
Jen pro muže Jenže kdo podpoří jeho? Knížka (doporučuji Ahoj, tati) nebo zkušenější kamarád. Anebo akce jen pro muže. Ten nápad jsem dostal jako lektor kurzu pro porodní asistentky. Můj příspěvek se týkal toho, jak pracovat s muži. Najednou mi ale došlo: vždyť to budou muži poslouchat od ženy… Co to zkusit sám?
Mám za sebou čtyři semináře Když rodí muž. Probíráme praktické věci: výběr porodnice, transport, chování u porodu, péči o mimino i psychologická témata – hlavně otcovství. Záleží, kdo se sejde. Baví mě to, zejména diskuse.
Jiné kafe, řekl jeden účastník. Inu, nevařily je ženy.
***
Na chodbě porodnice potkávám častěji otce než matky. No vida! Patřím do neoficiální komunity.
O autorovi| Autor vede Ligu otevřených mužů, www.ilom.cz
