Soubor Musica Florea se z bezpečných barokních dálav přiblížil naší době. Dvojalbum, které Marek Štryncl se svým ansámblem vydal u Arty, předkládá hudbu Antonína Dvořáka v podobě, nad níž se české ucho odchované talichovským ideálem minimálně pozastaví.
Zdá se, že jsme opět o krok zpátky za světem. Tendence provádět hudbu přelomu 19. a 20. století na dobové nástroje, podle tehdejšího způsobu a včetně některých manýr nemá sice takovou tradici jako tentýž přístup k hudbě baroka a starších epoch, ale někteří dirigentští vizionáři už pokročili dál. Britský Roger Norrington uvádí hudbu až do Richarda Strausse a raného Schönberga bez vibrata, Emmanuel Krivine a jeho soubor La Chambre Philharmonique natočil předloni na dobové nástroje Dvořákovu Novosvětskou symfonii, svou nahrávku s labelem „on period instruments“ má dokonce i Stravinského Svěcení jara...
Nikolaus Harnoncourt, Philippe Herreweghe a další veličiny, které si vybudovaly renomé jako prvotřídní „autentikové“ právě na baroku, nyní podrobují svému kritickému pohledu hudbu nám tak blízkou a natolik zakotvenou ve standardním repertoáru symfonických orchestrů, že o nutnosti revize její interpretace donedávna nikdo nepochyboval. Do diskuse nyní vstoupila nová deska Marka Štryncla a jeho souboru Musica Florea. Jsou na ní dvě z nejhranějších Dvořákových symfonií, č. 7 a 8, plus bonusy v podobě Symfonických variací, předehry k takřka neuváděné opeře Vanda a dvou tanečních skladeb.
Hráči tohoto ansámblu patřili k prvním, kdo u nás nasadili na své nástroje struny ze střev a vyměnili spolehlivé moderní dechy za nesnadně ovladatelné přirozené horny, dřevěné flétny, barokní hoboje a trubky. Po osmnácti letech lze Musiku Floreu považovat za jeden z mála českých souborů evropské úrovně na tomto poli.
Beseda na Žofíně Málokdo si dnes troufne hrát Bacha na moderní nástroj a i „nespecializovaní“ dirigenti chápou potřebu vzdělat se v zásadách historické interpretace. Názory na „autentické“ provádění hudby pozdního 19. století jsou však stále rozporuplné. Marek Štryncl některé případné námitky předjímá už ve svém textu v bookletu. Jako každý, kdo se na tuto cestu dal se vší vážností, má svůj přístup podepřený a doložený bádáním v dobové literatuře a pramenech.
Musica Florea se chopila nástrojů nebo jejich kopií odpovídajících dané epoše. Rozdíl v estetice orchestrálního zvuku je patrný i uším laika: dechy „vrní“, smyčce bez vibrata jsou měkčí, celkový „sound“ je pročištěný, barevnější. Ze zdánlivých nevýhod se stávají přednosti. Dalším důvodem, proč odhodit předsudky a zkusit Dvořáka, á la Florea je, že muzikanti vycepovaní na jemné artikulaci baroka mají cit pro vystižení afektů a jejich proměnlivost, pro přesné frázování.
Zní to možná moc vědecky - ale znalost pravidel v tomto případě pomohla uvolnění výrazu, náladových nuancí je v každé větě přehršel. Dvořák muzikanty evidentně baví: stačí si pustit Pražské valčíky s neodolatelným „kulháním“, a ocitneme se na české besedě -přesněji na Žofíně, kde zazněly na vlasteneckém plese v podání vojenské kapely 36. pěšího pluku na sklonku roku 1879.
Marek Štryncl & Musica Florea: Antonín Dvořák - Symfonie č. 7 & 8
***
Arta Records, 2009
Interpretace Nekulhat. A proč? Proč by se dnes mělo hrát na nástroje minulosti, když máme k dispozici instrumenty po technicko-mechanické stránce dokonalejší? Dirigent, violoncellista, sbormistr a skladatel Marek Štryncl (1974) vysvětluje: „Co když jsme jednostranným upřednostňováním technicko-mechanického aspektu v hudební interpretaci přišli o mnohé jiné dokonalosti, které činí hudbu pestrou, zajímavou a archaicky krásnou?“ K nerytmickému „kulhání“ Dvořákových valčíků dodává: „Dnešní znalci tuto ,vídeňskou fajnovost‘ zavrhují. Proč? Na přelomu 19. a 20. století se o ní psalo, že je nevhodná. To naopak dokazuje, že se to tak hrálo a někomu se to prostě nelíbilo. Nám ano.“
