Protože úvodní aktovka vznikla také jako hra o Brně, objeví se i lokální žertíky, které si berou na mušku například plánovaný a diskutovaný přesun nádraží: „Tohle nádraží, v tomhle Brně! Co to je? Sevřel bych je v téhle pěsti a přenesl dál, za město, aby se tam svobodně a velkolepě usadilo a rozvinulo. A pak bych je spojil kolejemi s celou Evropou,“ říká Goldflamův budoucí führer, který vzápětí rozvíjí vizi o betonovém náměstí s kašnou, nápadně připomínající nově opravené brněnské náměstí Svobody.
Hříčka je jednoduchá stejně jako narážky na události, jež přijdou. Má ale pěkný vrchol, když se mladíci nadchnou diskusí o architektuře budoucího lidstva. Dialog dostane náhle pachuť záludně rašícího, vzájemně si přizvukujícího šílenství. Autoři inscenace měli navíc oporu v Petru Jeništovi v hlavní roli, který umí nenápadného mládence nechat prosáknout náhle expresivním fanatickým zápalem.
Cibule od Magdy Goebbelsové
V dalších aktovkách provede Goldflam diváky problémy Hitlerova intimního života, vylíčí jeho soužití s přihlouplou Evou Braunovou v rovině taťkovského měšťáctví, pak jej představí jako inseminátora národů. Evu Braunovou pošle vypůjčit si cibuli k Magdě Goebbelsové, jež žertuje o tom, že by jejím dětem chutnalo umělé máslo Vitello i kdyby je posypala jedem (Goebbelsová otrávila svoje děti). Následuje laškovná likvidace Göringa, Himmlera a Goebbelse a spokojené stáří Hitlera-malíře v Jižní Americe. Humor hříček je místy hodně černý, většinou ale nijak komplikovaný: Hitlerovu třesoucí se ruku chce nechápavá Braunová nechat léčit jakýmsi schopným doktorem Mengelem, družka také Hitlera peskuje, že ji nevezme někam do přírody, třeba do té Březinky, tam přece musí být krásně! Goldflam - inspirovaný také knihou Dušana Hamšíka Génius průměrnosti - ukazuje, že i ztělesnění zla má svou malou, domáckou podobu, zesměšňuje Hitlerovy reálné osobnostní rysy, odkazuje k historickým skutečnostem. Aby ale strefování do démonického vůdce mělo dostatečnou sílu, proniklo až k nervu a zamrazilo, musel by zde fungovat i pohled v opačném, obecnějším směru - na to, jak jakákoliv malost, obyčejnost a přízemnost může nečekaně odkrýt hrůzné jádro. Snad právě hra s narážkami na známá dějinná fakta tomu poněkud brání.
Pod brněnskou inscenací je podepsán kolektiv divadla. Po odvolané mladé režisérce Jolaně Kubíkové dokončil práci snad soubor sám, snad pod vedením uměleckého šéfa Luboše Baláka. Výsledkem je inscenace, po jejíž premiéře měl autor potřebu divákům říci, že hra, tak jak ji napsal, končí jinak.
HaDivadlo se snaží text rozehrát do všech komických poloh, které se nabízejí, a to mu nepomáhá. Najednou je zde masturbující Braunová (Jana Plodková), etuda kvokající dvojice slepic Braunové-Goebbelsové (Plodková-Simona Peková), pubertálně se škádlící němečtí pohlaváři. Diváky rozesmávají výstupy, které by podobně fungovaly s Hitlerem i bez něj. Konec chtěli autoři vážný a kontrastní, Goldflamův závěrečný ohňostroj, kterého si užívá Hitler v Jižní Americe, nahradili projekcí válečných záběrů. Jako by snad bylo potřeba vše dopovědět. K zásadnějšímu sdělení se tím ale nedobrali.
***
HODNOCENÍ LN ** Arnošt Goldflam: Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně
Režie: kolektiv HaDivadla Úprava textu a dramaturgie: Luboš Balák Premiéra 10. listopadu 2007
