Stehlíkova nová veselohra Hej, pane kapelník! má po několika měsících svého jevištního života (v Ústředním divadle čs. armády v režii autorově) v jednom směru zajímavý osud; má, myslím, rozhodně víc úspěchů u diváků než u kritiky. Je to zlé pro Stehlíka? Nezdá se mi. Spíš to něco říká o stavu mysli naší kritiky, o zmatcích v posuzování přítomné situace dramatu. Nemluvě ani o snobech, kteří indignovaně krčí rameny, protože tato hra neodpovídá módním představám těchto měsíců a týdnů. Což nás může celkem těšit. (...)
Vše je dobré a hezké a nedal bych to za kopu naparfumovaných módností. Mohlo to však být v různých směrech ještě hezčí a lepší, o tom není pochyb. Především mě citelně ruší základní, dost umělá dějová konstrukce hry: vesnická muzikantská parta zahnaná do „illegality“podivnými methodami reorganisace celé oblasti lidové muziky, se začíná smiřovat s novými životními formami, až když se dostane do úzkých svou přespříliš aktivní účastí na tancovačce, jež se zvrhne ve rvačku. A jako z udělání, aby to prospělo politickému „růstu“ chytračících muzikantů, kteří mají strach, jak to s nimi dopadne, byla to zrovna tancovačka typicky kulacká, šmelinářská a řeznická. Nikoliv prostě nějaká tancovačka na černo, nýbrž tancovačka s výrazným třídním charakterem.
Jiří Hájek Nerozpačitá veselohra a rozpačití kritikové, Divadlo 10, 1957
