Koncem léta 1988 jsme s Tomášem Schillou, dnes violoncellistou skupiny DG 307, stoupali na Borůvkový vrch. „Kóta Ivan“, jak se říkalo v rámci konspirace, ležela v Rychlebských horách, na polské hranici. Měli jsme batohy plné samizdatů, jež jsme nesli vyměnit za obdobný tovar od polských kolegů, kteří měli dorazit ze západní strany.
Přišli jsme o něco dříve, pokuřovali, a když přišla hodina H, domluvený čas srazu se zástupci Polskočeskoslovenské solidarity z Wroclawi, ozvaly se kroky. „Vidíš, Tomáši, to je přesnost, holt Solidarita,“ prohodil jsem s uznáním v hlase. Bylo to poprvé, kdy jsme se my, drobní dělníci zdejší protirežimní opozice, měli setkat s ikonou odboje celého východního bloku, s jeho profíky. Kroky se blížily, blížily – až se objevil houbař s košíkem v ruce, řekl „Dzieň dóbry“ a odkráčel dál.
Čekali jsme ještě asi hodinu a potom jsme scházeli dolů k autu, které na nás čekalo v městečku Žulová. Až v Praze jsme se dozvěděli, že i mistr tesař se utne, že kolegům z Wroclawi se pokazilo auto. Byla to situace jak z českého vtipu, ale na magičnosti Solidarity nic neubrala. Solidarita, neúnavný duch polského odboje i odvahy, to vše mělo pro aktivní lidi v Československu neodolatelnou přitažlivost. Posiloval ji nejenom Husákův režim, který Solidaritu nenáviděl, ale i zdejší většinový lid, ona neblahá „sůl země“. Většinový hlas těch, kteří podepsali společenskou smlouvu s Husákem, měl pro Poláky a jejich fanfarónství spíše slova blahosklonného pohrdání než úcty. Za směšné i falešné pokládal polské nasazení proti ruskému záboru v 19. století, šavlové útoky na německé tanky v září 1939 i nekompromisnost vůči vlastním komunistům.
V letech 1980–1981, kdy desetimilionová Solidarita tlačila komunisty k ústupu, znormalizovaní Češi nedokázali pochopit, že pro Poláky může být důležitější svoboda, či alespoň zápas za ni, než životní úroveň. „Víte, jak vypadá polský sendvič? Dva tlusté krajíce chleba a mezi nimi jeden tenký,“ zněl český vtip. Poláci zase měli své vtipy na nás: „Víte, proč v Česku nebyl za války žádný odboj? No protože to bylo zakázané.“ I proto někteří Poláci těžko chápali strategii Charty 77, která se snažila legalisticky nachytat režim na porušování jeho vlastních pravidel, ale nezpochybňovala to, co bylo formálně zakázané zpochybňovat.
Vzájemná nepochopitelnost v dílčích věcech přežívá. Jak to, že Poláci už před půlstoletím, tedy za nejtužšího komunismu, natočili film Popel a démant? Jak to, že partyzána Zemské armády, který až do května 1945 střílel Němce, ale potom domácí komunisty, hrál Zbygniew Cybulski? Vždyť to byl polský James Dean. Bylo by možné, aby u nás takhle hrdinsky vyzněl příběh bratrů Mašínů? Aby je ztvárnili atraktivní herci typu Jana Třísky či Jiřího Bartošky? Ne, to přece není možné ani teď, zatímco Poláci si svých hrdinů cení, i když nejsou černobílí. Takové věci se člověku honily – a ještě dnes honí – hlavou.
Obecně vzato ale žijeme v nebývale šťastné éře. Soužití Topolánkovy a Tuskovy vlády, dvou part, jejichž racionální pohled na svět spolu ladil, nechalo odeznít vzájemným česko-polským výčitkám a vtipům. Koncem léta 1988 na Borůvkovém vrchu napadalo člověka leccos – ale určitě ne to, že polsko-česká solidarita si najde místo i v rámci Evropské unie.
***
Solidarita, neúnavný duch polského odboje i odvahy, to vše mělo pro aktivní lidi v Československu neodolatelnou přitažlivost
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
