Když se noří kry aneb Čím hrozí únor

Za poslední roky jsme opět přivykli letním povodním, ale ne těm z tání sněhu a ledu. Kdyby teď po tuhé zimě přišel déšť, viděli bychom, zač je toho loket.

Jazykovědec Josef Jungmann vysvětlil český název druhého měsíce v roce prostě: „… nazván odtud, že se toho měsíce led noří, puká, láme…“ A můžeme potvrdit, že naprostá většina kronikářských, plavebních a jiných záznamů typu „ledy odpluly“, „rozlámaly se ledy na Vltavě“ či „led odplaven po silné oblevě“ spadá právě do období února až března.

Jistě, Vltavu a s ní i Prahu už od výstavby přehradních děl (hlavně Slapské nádrže v roce 1953) zimní povodně neohrožují, ale již obyvatelé přilehlých městeček, vesnic a chat na Berounce či Sázavě o té hrozbě vědí stále své.

Hydrologicky nejnebezpečnější situace nastávaly tehdy, jestliže docházelo k „pukání, lámání, praskání ledů“ po výskytu tzv. sněžných zim. Proto se již v průběhu každé zimy bohaté na sněhovou pokrývku rodily obavy, zda tání nebude provázeno povodněmi, a uvažovalo se, za jakých situací vůbec povodně z tání vznikají.

Mnoho sněhu – málo vody.

Mnoho sněhu – mnoho vody Tímto složitým problémem se zabýval už obrozenecký spisovatel Václav Krolmus (1784–1861), a sice při hodnocení příčin povodně, která nastala po jarním tání sněhu v roce 1845. Tato povodeň, jež zatopila polovinu Starého Města a někdy je považována za třetí až čtvrtou největší za poslední tisíciletí, Prahu postihla ve dnech 28., 29. a 30. března.

Václav Krolmus v sobě nezapřel sběratele lidové slovesnosti, když se obrátil k historické paměti předků uložené v pranostikách. Mnoho moudrosti pro jednoznačné rozuzlení daného problému z nich ovšem nenačerpal. Získal spíše přesvědčení, že za určitých okolností jsou možné jakékoliv situace. Posuďte sami: Mnoho sněhu – málo vody. Hojný sníh v lednu, málo vody v březnu. Mnoho sněhu – mnoho vody, ale velmi mnoho sněhu – málo vody. Mnoho sněhu – mnoho vody. Vysoký sníh – vysoká voda. Veliké sněhy – veliká voda. Veliké sněhy – veliké vody. Vysoké sněhy – pomalá tání.

K tomu, aby tání sněhu hrozilo povodněmi (aby hrozilo „mnoho vody“ či „vysoká voda“), je rozhodující, jak rychle bude tání probíhat a jaké hydrologické situace mu předcházely.

Hrozba záplav po tání vysoké sněhové pokrývky závisí na řadě faktorů. Především na tom, jak je sněhová pokrývka mocná a kolik vody obsahuje (starý sníh až čtyřikrát více než čerstvě napadaný).

Pak na tom, zda tání probíhá při zmrzlém povrchu půdy. Dostaví-li se totiž i silné mrazy až po napadnutí sněhu, půdní povrch pod sněhovou pokrývkou vůbec nemusí promrznout. Záleží i na nasycenosti půdního profilu (té rozhodující vstupní brány pro tvorbu podpovrchového odtoku) ve chvíli tání, tedy na tom, zda před napadnutím sněhu bylo sucho, či naopak deštivo. Mimořádně silnou roli hraje též to, zda plynulost tání sněhu mírní opakovaně a pravidelně se dostavující noční nízké teploty. Ostatně vzory všech těchto hydrologických situací můžeme dohledat v dobových záznamech, a to i velmi starých. Jeden dokládá povodně po tuhé zimě: Zima 1341/1342 dosti tvrdá byla, a sníh nad míru veliký napad a trval až čtvrtý den po sv. Pavla na víru obrácení (29. leden). Toho času přišel náhlý vítr odpoledne, tak teplý jako času letního a v tom deště veliké, takže z toho přišlo náhlé rozvodnění, že voda až do větší i menší Prahy daleko sahala. Při této povodni stržen most v Drážďanech.

Jiný, z roku 1434, ilustruje naopak bezproblémové tání: Toho roku byla krutá zima a mnoho sněhu, že ho už sto let tolik nepamatují. Lidé nemohli jet ani jít z města do města nebo ze vsi do města. Zima začala na sv. Ondřeje (30. listopad) a trvala až do konce února. Když to veliké množství sněhu tálo, nebyly ani povodně, protože tání nebylo náhlé.

A podobný je i z roku 1782: Ačkoliv hojně sněhu bylo, malé však vody z toho pošly, neb zem na zimu suchá a vyprahlá stačila nyní vodu sněhovou vypíti.

Povodeň + led a mráz Kdysi jsem Krolmusovo dilema předložil Josefu Hladnému z Českého hydrometeorologického ústavu. Po krátkém zamyšlení odpověděl, že pravdě nejblíže je poslední uvedená pranostika (vysoké sněhy – pomalá tání), neboť nejvíce odpovídá rozfázovanému tání sněhové pokrývky. Pokud sníh v nížinách, pahorkatinách, podhůří a na horách odtává v odlišnou dobu, podle Hladného se kulminační průtoky na řekách a potocích rozloží natolik, že zpravidla nevedou k ničivým povodňovým situacím.

Výjimku ovšem mohou představovat březnová tání. Vydrží-li totiž vysoká sněhová pokrývka na podstatné části území až do prudších oteplení a provází-li ta oteplení dešťové srážky, je na povodně z tajícího sněhu spolehlivě zaděláno. Přitom po zimách letošního typu bývá na území Česka ve sněhové pokrývce akumulováno kolem pěti miliard krychlových metrů vody.

Povodně z náhlých tání sněhu nejsou v našich přírodních podmínkách ničím výjimečným. Na počtu 95 hodnocených největších povodní posledního tisíciletí se podílejí více než čtyřiceti procenty. Navíc je provázejí a jejich vliv zesilují takové jevy jako nízké teploty, mechanické účinky ledových ker, tvořící se ledové zácpy i zvýšená intenzita eroze na pozemcích nechráněných vegetací. Tyto povodně se příznačně vyskytují na podhorských tocích, ale mohou se objevit i na nížinných úsecích větších řek.

Poslední velké povodně z náhlého tání se u nás vyskytly zcela nedávno – v roce 2006. Například turistům, procházejícím po nábřeží Nežárky v Jindřichově Hradci, neunikne skutečnost, že maximálních povodňových stavů, vyznačených na některých objektech, bylo dosaženo právě v roce 2006. Při tání v březnu 2006 voda zde na Nežárce vystoupila do větší výše než proslulá velká voda ze srpna 2002, zapsaná do paměti nesmírnými škodami a strádáním. Průměrná výška tající sněhové pokrývky v povodích obou pramenů Nežárky (říček Kamenice a Žirovnice) se v březnu 2006 pohybovala kolem 60 centimetrů.

***

Vydrží-li vysoká sněhová pokrývka až do prudších oteplení a provází-li ta oteplení déšť, je na povodně z tajícího sněhu spolehlivě zaděláno

O autorovi| ZDENĚK VAŠKŮ, zabývá se klimatem a půdoznalstvím

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.