PRAHA Kdo si dnes ještě vzpomene, jakým způsobem padly góly, které vstřelili fotbalisté Kamerunu na mistrovství světa v roce 1990? Málokdo. Překvapiví čtvrtfinalisté turnaje vynikli i něčím jiným. Pokaždé, když překonali obranu soupeře, seběhli se u rohového praporku a předvedli kolem něj radostný taneček. Do té doby nevídané. Kamerunci patřili mezi pionýry, v současnosti je na stadionech k vidění neustále se rozvíjející repertoár gólových oslav.
Na konci devadesátých let nabádali angličtí funkcionáři hráče, aby se ve svých projevech mírnili. Jejich kreace často rozpoutávaly vášně v hledišti. Rozjetou lavinu už ale nešlo zastavit. Brazilec Bebeto houpal rukama, aby oslavil narození potomka, Jürgen Klinsmann se pravidelně sklouznul po břiše s roztaženýma rukama, kanonýr Realu Madrid Raúl si dal prst před ústa, aby utišil příznivce Barcelony.
Radost je spontánní, oslavné rituály ale většinou dopředu připravené. Co se odehrává v hlavě hráče ve chvílích, když vstřelí gól? „Probíhá nárůst pozitivních emocí,“ vysvětluje sportovní psycholog Pavel Slepička. „Přijde chvíle, kdy mě nikdo a nic nezajímá. Taková krásná dvacetivteřinovka. Úplně se uklidním až po návratu na střed hřiště,“ poodkrývá vlastní zkušenosti Petr Švancara.
Útočník Žižkova patří mezi největší baviče na českých trávnících. Minulý víkend odnesl po gólu proti Bohemians Praha jeho střelce Marcela Šťastného od branky na zádech. „Inspiruju se často aktuálními událostmi. Třeba teď mám v hlavě jeden český úspěch na olympiádě.“ Hodí násadou k praporku jako Barbora Špotáková? To Švancara nechce prozradit.
Nejvíc hrdý je na kousek, který poprvé představil během angažmá v Interu Bratislava. „U rohového praporku jsem se postavil na čtyři a předvedl čurajícího psa. Vzdal jsem hold fence, kterou jsem tehdy měl. Zrovna čekala štěňata.“ Na Slovensku s tím narazil. „Nepochopili to a brali to jako zesměšnění soupeře. Musel jsem se omluvit. V Česku jsem přitom se stejnou oslavou neměl problém,“ diví se Švancara i dnes.
Odhadnout únosnou míru se někdy hráčům opravdu nepodaří. Na přiměřenost oslav dohlížejí rozhodčí. Žlutou kartu udělují pokaždé v případě, kdy si hráč dresem zakryje obličej, nebo si ho přetáhne přes hlavu. „FIFA se k tomu trestu vrátila před třemi lety. Hráči měli pod dresy trika s různými náboženskými a politickými symboly,“ tvrdí Jan Hora z pravidlové komise ČMFS.
Fotbalisté si nicméně svlékají dresy dál bez ohledu na hrozbu postihu. Třeba jako slávista David Kalivoda během posledního derby se Spartou. I když jednu žlutou kartu měl, nedokázal odolat a dres si svlékl. „Někdy zvlášť u mladších jedinců emoce překročí účinnou kapacitu rozumu. Trest znají, ale nepřijde jim natolik odstrašující, aby posílil jejich regulační formy chování,“ soudí psycholog Slepička.
Kudy půjde vývoj dál? Nastane rozmach oslav, nebo budou následující roky ve znamení tradičnějších projevů euforie? V diskuzi BBC na téma nejlepší gólové oslavy David Payne z Manchesteru vyslovil jasné přání. „Beru jakoukoliv oslavu před rokem 1960. Tedy jednoduché potřesení rukou.“
***
Tři podoby gólové euforie...
Extravagantní způsob oslavy Originalitě se meze nekladou. Útočníka Liverpoolu Robbieho Fowlera označovali v roce 1999 fanoušci Evertonu za „feťáka“. Poté, co městskému rivalovi vstřelil gól, poklekl k brankové čáře a s přitisknutým nosem napodoboval šňupání kokainu.
Obvyklý způsob oslavy Po vstřelení branky podléhají fotbalisté častému nutkání přetáhnout dres přes hlavu a utíkat směrem k ochozům, i když slavícího střelce podle pravidel nemine za tento přestupek žlutá karta. Záložníka Slavie Davida Kalivodu letos na jaře zaslepila radost natolik, že se v derby se Spartou nechal vyloučit za svlečení dresu hned poté, co vstřelil vedoucí branku.
Nejosobnější způsob oslavy Kolébání rukama, či polibek na snubní prsten. I tak fotbalisté vzkazují svým blízkým, že branku věnují právě jim. Podobně jako Brazilec Robinho během záříjového utkání jihoamerické kvalifikace proti Chile napodoboval chování svého narozeného dítěte.
