Léky proti bolesti se většinou zaměřují na nervové buňky. Nové výzkumy ale ukazují, že v některých případech bychom měli hledat viníka jinde.
Zvrtnutý kotník se už zahojil, ale pacienta stále trápí nesnesitelná bolest. Tradiční protizánětlivé léky jako ibuprofen či acylpyrin, dokonce ani silná analgetika jako morfin a další opiáty někdy nezabírají. Odborníci tomuto typu chronické bolesti říkají neuropatická – vznikající z poruchy činnosti neuronů.
Neuropatickou bolestí podle odhadů trpí až jedno procento naší populace a do jisté míry se podílí i na ostatních typech chronických bolestí. Nejčastějšími příklady jsou poúrazové bolesti nebo bolavá záda. Dalším typickým případem jsou lidé s amputovanými končetinami, které trápí tzv. „fantomová bolest“ – mají pocit, že je bolí část těla, o kterou přišli.
Nervová vlákna při neuropatické bolesti posílají do mozku signál o bolesti, i když objektivní příčina už pominula. Teprve v posledních letech se vědcům podařilo zjistit, proč tomu tak může být: podle výzkumů, o kterých informovalo listopadové číslo časopisu Scientific American, za to můžou tzv. gliové buňky. Jejich normálním úkolem je pomáhat neuronům, ale někdy se jejich snaha poněkud zvrtne.
Víc než údržbáři Proč vlastně trpíme bolestí? Jde o obranný mechanismus, který nás varuje před nebezpečím. Pokud dítě sáhne na horkou plotnu, díky bolesti rukou rychle ucukne a příště si už dá pozor. Vedle toho však existuje právě bolest neuropatická, která takový účel nemá. Její příčinou je abnormální nervová aktivita. Když se zraníme, nervové vlákno předá informaci o bolesti do míchy. V ní se nacházejí neurony specializované právě na bolest, které signál přenesou dál, do mozkového kmene, a odtud putují do mozkové kůry. Neuropatická bolest může vzniknout kdekoli na této cestě a je podložena zvýšenou aktivitou uvedených neuronů.
Otázkou je, proč se tyto neurony neztiší s odezněním impulzu vyvolávajícího bolest. Dosud se výzkum věnoval právě neuronům. V nervovém systému se ovšem vedle nich nacházejí také podpůrné gliové buňky. „Dřív se myslelo, že mají jen mechanickou funkci, tedy že vyživují neurony a podobně. V posledních letech se ale ukazuje, že mají i funkční význam a regulují samotnou činnost neuronů,“ říká docent Šimon Vaculín z 3. lékařské fakulty UK v Praze.
Zjistilo se, že gliové buňky ovlivňují řadu nervových činností, podílejí se například i na pocitu hladu. A nyní se ukazuje, že mohou ovlivnit také vznik chronické bolesti. První stopa se objevila v roce 1994. Vědci z Univerzity v Iowě tehdy podali potkanům jed, který ničí jen gliové buňky (konkrétně jeden jejich typ zvaný astrocyty). Pak sledovali, zda se tím snížila jejich citlivost na bolestivé podněty. Zjistili, že nikoliv – na akutní bolesti se tedy tyto buňky nepodílejí. Když ale vědci chtěli u potkanů vyvolat neuropatickou bolest, nepovedlo se to. Získali tak první důkaz, že se gliové buňky podílejí na vzniku neuropatické bolesti. Další výzkumy objasnily, jak to asi dělají.
Když si poraníme prst, gliové buňky v místě úrazu senzitizují (zcitliví) nervy v okolí. Než se zranění uzdraví, cítíme bolest v podstatně větší části těla, než je ta poraněná, a celou oblast si chráníme. To je v pořádku. Stejný mechanismus se však může uplatnit i na úrovni míchy a mozku – gliové buňky zaznamenají abnormální aktivitu neuronů, vyhodnotí ji jako poranění a ve snaze podpořit domnělé hojení uvolní látky, které zúčastněné nervy senzitizují. Mezi takové látky patří buď neuropřenašeče (molekuly látek, jimiž se neurony dorozumívají) nebo třeba cytokiny – prozánětlivé látky, které aktivují imunitní systém, a ten kromě podpory hojení zpětně senzitizuje nervové buňky.
Někdy se ovšem stane, že to gliové buňky se svojí aktivitou v mozku a míše přeženou a nevědí, kdy s ní přestat. Nutí neurony vysílat do mozku falešné signály o bolesti i ve chvíli, kdy její příčina pominula. Právě tak může vzniknout neuropatická bolest.
Tisíce jehel a nadějná marihuana Časopis Scientific American uvádí případ pacientky Helen, která si před třemi lety vymkla kotník při autonehodě. Přestože se zranění dávno zahojilo, Helen trpí nesnesitelnými bolestmi při pouhém vánku nebo lehkém dotyku prostěradla. „Když se chci sprchovat, jako by se mi do kotníku zabodávala sprška jehel. Mám pocit, že si se mnou zahrává moje vlastní mysl,“ líčí své utrpení nešťastná pacientka, které nepomáhají tradiční léky proti bolesti, dokonce ani morfin. Podle časopisu však svůj problém vystihla poměrně přesně. Skutečně si s ní zahrává její „mysl“, tedy nervová soustava. Gliové buňky bijí na poplach, i když k tomu už nemají důvod.
Právě pacientům, jako je Helen, by mohly pomoci léky zacílené na aktivitu gliových buněk. Scientific American dokonce zmiňuje několik nadějných látek. Některé se teprve testují na potkanech, další se už dostaly do fáze klinických zkoušek. Jsou mezi nimi i látky, které se už dnes v praxi používají, ovšem k jiným účelům.
Mezi atraktivní kandidáty patří látky ze skupiny kanabinoidů. Jak napovídá jejich název, souvisí s marihuanou. Ta je známým lékem proti bolesti, který pomáhá některým pacientům, u nichž jiné preparáty selhávají. Sloučeniny obsažené v marihuaně totiž napodobují přirozené látky v našem mozku zvané kanabinoidy, které aktivují určité receptory v našem nervovém systému. Zatímco receptor CB1 na neuronech způsobuje psychoaktivní účinky marihuany, receptor CB2 se nachází právě na gliových buňkách a jeho aktivace přináší úlevu od bolesti. Dokáže totiž buňky přimět, aby omezily vysílání zánětlivých látek. Farmaceutické firmy se proto nyní snaží vyvinout léky, které by se vázaly jen na receptory CB2 – tedy aby pomohly od bolesti, aniž by pozměňovaly stav vědomí pacienta.
Pokusy naznačují, že gliové buňky zasahují také do působení morfinu a dalších narkotik tlumících bolest. Tyto látky otupují citlivost neuronů přenášejících bolest. Gliové buňky na to ovšem reagují spuštěním poplachu – vysláním látek, které zvýší citlivost neuronů. Snaží se tak uvést tělo do původní rovnováhy a působí tak přímo proti účinku narkotik. Za normálních okolností narkotika vyhrají, ovšem za cenu vyšších dávek, než kdyby se do toho glie „nepletly“. Navíc jejich aktivita může být příčinou bolestivých abstinenčních příznaků, když člověk zvyklý na narkotika vynechá svoji dávku. Neurony, vybuzené gliovými buňkami, se bez tlumivého účinku narkotik stávají přecitlivělými na běžné podněty – stejně jako u neuropatické bolesti.
Módní vlny výzkumu „Byl bych nerad, aby to vyznělo, že pacienti s neuropatickou bolestí byli dosud bezmocní a teprve zacílení na gliové buňky jim přinese spásu. Mnohým případům umíme pomoci už nyní. Nový způsob by ale mohl léčbu zjednodušit nebo zefektivnit a pomoci i lidem, kterým dosavadní přístupy nepomáhají,“ podotýká docent Vaculín.
Dnes se neuropatické bolesti tlumí buď klasickými protizánětlivými analgetiky, opiáty zacílenými na aktivitu neuronů nebo jejich kombinací, případně se používají léky určené primárně na něco jiného, jako například antidepresiva nebo antiepileptika. Ve všech případech totiž jde o utlumení nadměrné neuronální aktivity. V krajních případech lékaři přistupují k chirurgickým zákrokům. Pokud se podaří najít účinnou pilulku zacílenou na gliové buňky, jistě jí pacienti dají přednost před zmíněnými metodami.
„Obecně se v medicíně jednou za čas objeví módní vlna výzkumu, kde první výsledky bývají povzbudivé a euforické, ale pak je dané téma vystřídané něčím jiným, aniž by udělalo díru do světa. Momentálně jsou v kurzu právě gliové buňky – určitě jde o nadějný směr a stojí za to se jimi zabývat, ale zatím je předčasné říct, zda povedou k převratným objevům, nebo se za pár let objeví nová móda a gliové buňky půjdou stranou,“ uzavírá docent Šimon Vaculín.