Nebeský vidí dnešního Dona Juana jako znuděného a vším přesyceného egocentrického panáka a nadutce, nejspíš impotentního - prostě kapouna, který si na svůdce pouze hraje a má podivné perverzní choutky. Druhou půlku inscenace totiž otvírá filmová dotáčka, kde se Don Juan nalézá v masce sadomasochisty nejspíš po blíže nespecifikovaných orgiích na pánském záchodku. V blízkosti pisoárů se krčí vyděšená Dona Elvíra, které odcházející Don Juan zanechává revolver jako výzvu. Potíž Nebeského inscenace ale nespočívá v této nepříliš světoborné představě slavného svůdce, ale spíš v její totální vyprázdněnosti. Měla-li být režijním výkladem a odrazem stejně vyprázdněné bezradné a pomatené současnosti, pak nám režie předložila pojetí divadelně banální a laciné. Režijní aktualizace se odvíjí od zásadní úpravy textu, kterou pořídila dramaturgyně Daria Ullrichová. Poměrně drsně se zachovala k letitému a dnes již téměř nehranému překladu Svatopluka Kadlece, který zemřel v roce 1971. Kromě toho, že text významně krátila, proměnila jeho jazykovou podobu a ve snaze dodat občas zvetšele působícím obratům moderní šmrnc, vyšperkovala jej hovorovým výrazivem i slangem, anglicismy a podobně. O autorovi textů písní není nic známo, tvoří je ale vesměs různé pasáže hry, nejspíš jsou tedy také dílem dramaturgie. Těžko si ovšem představit, že by si živý překladatel takovou řezničinu nechal líbit.
Režie postupuje podobně, střídá staré s novým, aby stvořila typicky postmoderní „koláž“ míchající neslučitelné nebo protichůdné postupy a prostředky, výlety do různých žánrů, zlomy v poetice. Tento styl pak ještě završují vložené songy, které by zřejmě měly působit brechtovsky, ale nepůsobí nijak, možná fungují občas parodicky. Vyjma velice zábavného výstupu Jana Kačera coby Juanova otce, který svou píseň skutečně dokázal proměnit v plnokrevné kabaretní číslo - ovšem tak trochu z jiné komedie. Nebeského stálý spolupracovník Jan Štěpánek patří k našim nejtalentovanějším scénografům, ale zde se příliš nevyznamenal, jen poskládal různé efektně působící prvky. Nabídl prázdný prostor v zadním plánu s vraty, která se rozevřou jako Komturova hrobka, popřípadě nedefinovatelný metafyzický prostor, kam sevillský svůdce odchází. K tomu pouliční lampy s designem ze šedesátých let, růžové schodiště do orchestřiště, jakýsi labyrint připomínající živý plot francouzských zahrad a výrazné svícení (infernální rudá se vyplatí vždycky). V závěru režie s výtvarníkem přichystali staronové překvapení. Don Juan mizí z jeviště několika dveřmi až na Ovocný trh - tedy mezi své současníky, diváky - jak se komu líbí. Nápad, který výborně zafungoval v Radokově inscenaci Dona Giovanniho z počátku 90. let, a to včetně hrdinova návratu na jeviště, vzbuzuje otazníky, ale je klidně možné, že jde o záměrnou citaci.
Donutilův Don Juan přichází v kostýmu z doby Ludvíka XIV. s monstrózně vyhlížející kučeravou parukou a v rudém krajkoví. Převlékne se do současného kostýmu a pak už jen střídá různé varianty seladonských oblečků a kabátů. Je důležitost sama, hovoří nadneseně, špičkuje a ironizuje, ale větší část inscenace jen tak pro nic za nic. I přesto je místo, kde zaryje do živého - slavný monolog o pokrytectví v pátém dějství, ale režie rychle od této výpovědi uhání pryč, od počátku přece obětuje hlubší vrstvy zábavné pestrosti a všehochuti nápadů. Jako když don Alonzo coby Batman dostane pecku elektrickým znehybňovačem. Sganarel Milana Stehlíka je ošumělý pantáta, přízemní a trochu poseroutka. Také nic, co už bychom neznali.
Jana Preková navrhla kolekci kostýmů, z jejíž všehochuti stylů a tvarů přechází zrak. Dona Elvíra (Jaromíra Mílová) jako žena uražená přichází ve stylizaci španělské infantky. O světlé mikádo nepřijde, ale když se zjevuje v roli ženy odpouštějící a přichystané na klášter, zpívá v bílém spartakiádním trikotu - odhaluje totiž své nitro...
Jan Nebeský někdy svými inscenacemi vyvolává dojem, že si z diváků rád dělá blázny. V tomto postoji je samozřejmě kus záviděníhodné svobody, ale jak známo, nic se nemá přehánět. Anebo ať se přehání, jak jen to jde, ale musí být jasné, proč a co se tím chce říct. Přes všechnu provokující postmodernost se totiž divák o tom, jak je to dnes s Donem Juanem, rouhačem a libertinem své doby, nedozví nic závratně nového.
HODNOCENÍ LN *** Moli`ere: Don Juan
Podle překladu Svatopluka Kadlece upravila Daria Ullrichová Režie: Jan Nebeský Scéna: Jan Štěpánek Kostýmy: Jana Preková Hudba: Miloš Orson Štědroň Národní divadlo, premiéra 13. 3.
***
Elvíra coby žena odpouštějící zpívá v bílém spartakiádním trikotu - odhaluje totiž své nitro
