Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Když sytí hladovému věří

Česko

Připojí-li se k hladovce politici, tak jako se to stalo v Česku, zasadí této formě občanské neposlušnosti smrtící ránu

Hladovka bývala formou protestu proti bezpráví a často měla osobní, nikoli politický důvod – týkala se například vymáhání dluhu.

Tento způsob domáhání se spravedlnosti byl rozšířen už v předkřesťanském Irsku.

Když se Jan Tamáš s Janem Bednářem z iniciativy Ne základnám rozhodli letos v polovině května držet hladovku na protest proti plánované výstavbě radaru v Brdech, někteří politici a novináři v nich viděli naivní a sebestředné osoby, které ve své ideologické pomýlenosti podporují komunisty, zahraniční politiku Moskvy, bývalé estébáky atp. Mnozí lidé jim však okamžitě začali vyjadřovat sympatie a přidávali se na jejich stranu s tím, že oba muži vyjadřují nesouhlas za převážnou většinu české veřejnosti.

Oba politické aktivisty tak podpořili bývalí disidenti, intelektuálové i známé herecké tváře a také poslanci za opoziční, a dokonce i vládní strany. Za stoupence radarové základny naproti tomu vystoupil například novinář Jiří X. Doležal, který vyhlásil protestní hladovku na protest proti hladovce, a když se sociální demokraté rozhodli nahradit původní hladovkáře tzv. řetězovou hladovkou, bylo jasné, že se celý problém radarové základny přesunul z roviny občanského aktivismu zpět na kolbiště stranické politiky.

Měla ovšem pravdu ministryně Parkanová, když prohlásila, že hladovka patří jen do nesvobodné společnosti, anebo Jan Tamáš, který naopak rozhodnutí vlády podepsat s americkou vládou smlouvu o radarové základně považoval za návrat předlistopadových politických poměrů? Lze hladovku považovat za nenásilný politický protest, přestože jde o fyzické sebepoškozování, jehož veřejnou manifestací vykonávají hladovkáři bezprostřední nátlak na politickou moc?

Občanská neposlušnost Řekne-li se hladovka, každý si nejspíš okamžitě vybaví ikonickou postavu Gándhího, který tuto praxi, známou již z indické mytologie, proměnil v jeden z nejúčinnějších nástrojů boje proti britskému impériu. Dokonce i oba zmiňovaní čeští hladovkáři se ke gándhíovskému odkazu otevřeně hlásí.

Gándhí ovšem chápal hladovku jako součást mnohem širšího systému praktik občanské neposlušnosti, jehož základem byla satyagraha – věrnost pravdě a z ní plynoucí politika a étos nenásilí. Jeho pověstné hladovky také měly velmi rozmanité cíle, od snahy překonat vnitřní rozpory v Indickém národním kongresu v polovině 20. let minulého století přes bezprostřední nátlak na britskou vládu, aby změnila volební pravidla pro místní obyvatelstvo na počátku 30. let, až po marné úsilí zastavit vlnu násilí a vzájemných masakrů během poválečného dělení indického subkontinentu.

Gándhího politický aktivismus přitom nečerpal jen z tradičních pramenů hinduismu, mezi něž patří prostota, skromnost a nenásilný odpor. Jeho učení a politická činnost se zrovna tak výrazně inspirovaly etikou občanské neposlušnosti, jak ji v polovině 19. století zformuloval jeden z nejvýznamnějších amerických myslitelů Henry Thoreau.

Romantický ideál života v souladu s přírodou přivedl Thoreaua až k tomu, že si v roce 1845 postavil malý srub, v němž zamýšlel dva roky žít zcela prostým a od zkažené civilizace oproštěným životem. Tuto idylu mu ovšem o rok později narušil výběrčí daní. Když Thoreau odmítl daň zaplatit s odůvodněním, že spravedliví občané nemohou být donuceni platit daně nespravedlivé vládě, která vede války a toleruje otroctví, skončil ve vězení.

Daně za Thoreaua tehdy nakonec zaplatila hodná tetička, takže mohl ve svém experimentu pokračovat a nakonec se o své zkušenosti života v jednoduchosti, kráse a přírodní harmonii podělit se čtenáři ve slavné knize Walden aneb Život v lesích. Zážitek s výběrčím daní byl však natolik silný, že se Thoreau začal vztahem vlády a občanů zabývat velmi intenzivně a o tři roky později sepsal neméně slavnou úvahu Občanská neposlušnost. V ní se zabýval podmínkami, za nichž mají občané nejen právo, ale také povinnost odporovat nespravedlivé vládě. Někdy se přitom zapomíná, že původní název spisu zněl Odpor vůči občanské vládě a Thoreau v něm ve skutečnosti zdůrazňoval, že jedině taková vláda může být spravedlivá, která je založena na důvěře a vzájemném respektu svobodných a sobě rovných občanů.

Gándhí, stejně jako například Tolstoj, byl vášnivým čtenářem Waldenu i vyznavačem Thoreauových myšlenek o občanské neposlušnosti jako nenásilném, nicméně o to rozhodnějším odporu vůči nespravedlivé vládě. Hladovka však pro Gándhího nebyla jen politickým prostředkem posvěceným vznešenými účely, ale současně i zdrojem osobního usebrání a duchovního růstu. Ačkoli v indické kastovní společnosti nebylo možné jednoduše aplikovat svobodného ducha amerického individualismu a romantické přirozenosti, dodnes je fascinující pozorovat nečekané podobnosti mezi hinduistickou tradicí a moderním individualistickým naturalismem.

Homo sacer Politicky motivovaná hladovka se zpravidla považuje za extrémní formu protestu, k níž se člověk odhodlá jen tehdy, když selžou všechny ostatní právní a politické možnosti. Možnost takového protestu připouštějí i demokratické ústavy, u nás například článek 23 Listiny základních práv a svobod.

Podle tzv. tokijské deklarace, přijaté Světovou zdravotní organizací roku 1975, ani lékaři nemají hladovkáře nutit k přijímání potravy. Přitom je patrné, že jedině v demokratických společnostech mají hladovkáři zaručeno, že mohou svobodně přesvědčovat veřejnost o důvodech a cílech svého protestu a že je za něj politická moc nebude ještě více perzekvovat. Tyto důvody a cíle mohou být zásadní i banální, oprávněné i smyšlené, ale do svobodné společnosti patří stejně jako do kterékoli jiné.

V poslední době se ve světě o hladovkách nejčastěji píše a hovoří v souvislosti s protesty v imigrantských táborech, v nichž západní společnosti soustřeďují ty, kdo se z politických, ekonomických či jakýchkoli jiných důvodů rozhodli hledat štěstí například v Evropě, Spojených státech nebo Austrálii. Hlas těchto lidí zpravidla nemá žádnou politickou váhu a kromě vlastního těla nemají jiné prostředky, jak protestovat proti životním podmínkám v táboře. Hladovka se tak stává extrémní reakcí na extrémní podmínky a žadatelé o azyl ji například zostřují i tím, že si manifestačně zašijí ústa, nebo dokonce oční víčka, aby upozornili na svou zoufalou situaci. Jak říká italský filozof Giorgio Agamben, takový člověk se stává homo sacer – proti svrchované moci může postavit jedině svůj holý život v celé jeho bídě.

Podobně extrémní formu protestní hladovky ale zvolili v roce 1981 i teroristé z Irské republikánské armády, jejichž úmrtí v britských vězeních vlila novou krev do žil zesláblé republikánské propagandy a nakonec vedla k částečným ústupkům tehdejší vlády. A zůstaneme-li ve Spojeném království – v roce 1980 se k hladovce odhodlal i velšský nacionalistický aktivista Gwynfor Evans, aby donutil vládu ke splnění slibu zahájit vysílání televizního kanálu ve velštině. Jeho hrozbu zemřít hlady za jazyková práva tehdy symbolicky podpořila i velšská nacionalistická strana Plaid Cymru a konzervativní vláda se nakonec pro vznik televizního kanálu vyslovila.

Jak je vidět, neplatí vždy přímá úměra mezi extrémní formou protestu a principiální povahou politického cíle. Lidé tak zahajují hladovky mimo jiné i proto, aby měli větší rodičovská práva, zabránili stavbě silnice poblíž svých obydlí nebo proti kácení místního parku. To samozřejmě neznamená, že by všechny tyto důvody byly nějakým způsobem vadné nebo nedůležité. Jenom se ukazuje, že občané jsou proti mocenským rozhodnutím odhodláni protestovat nejrozmanitějšími i nejradikálnějšími formami.

Pak ovšem vzniká riziko, že hladovka bude jako forma politického protestu zbanalizována, nebo dokonce znehodnocena, pokud ji dotyčný vyhlásí „jen na oko“. Stále ještě zůstává v živé paměti například nešťastná postava Miloslava Marečka, který držel politickou hladovku již za komunismu a na počátku 90. let se stejným způsobem rozhodl protestovat proti liknavému vyšetřování odpovědnosti za zneužívání psychiatrie komunistickým režimem. Jeho devadesátidenní hladovka tehdy uvedla do rozpaků i všechny sympatizanty a skončila společenským fiaskem.

Hladovím za vás za všechny Abychom pochopili protest hladovkou v rozmanitosti jeho forem a cílů, potřebujeme nejen porozumět moderním dějinám občanské neposlušnosti, jak ji prosazovali Thoreau nebo Gándhí a po nich mnozí další. Musíme se vrátit do raných právních dějin: hladovka totiž kdysi bývala formou protestu proti nespravedlnosti, která měla často osobní, nikoli politický důvod; týkala se například vymáhání dluhu.

Tento způsob domáhání se spravedlnosti byl běžně rozšířen v předkřesťanském Irsku, kde ho podle legendy přejal i patron země svatý Patrik, v Indii byl zakázán teprve v 19. století a v některých tradičních společnostech se praktikuje dodnes. Nejde přitom o život, ale o symbolický význam hladovění. Hladovějící při takovém protestu totiž nechce vyhladovět až k smrti, ale veřejně poukázat na bezpráví, kterého se na něm dotyčná osoba měla dopustit.

Tuto archaickou symboliku přejala i moderní politická hladovka, ve které jde také především o to, že se protestující, obrazně řečeno, postaví na práh chrámu svrchované moci, aby všichni kolemjdoucí viděli její nespravedlivost. Na rozdíl od tradičních společností ovšem protestující zpravidla nemluví jen za sebe, ale za celou společnost. Újma, kterou si hladověním člověk způsobuje, se tak neděje jen jemu, ale vlastně každému z nás. V demokratické společnosti si totiž jsme nejenom všichni rovni, ale také se rovným dílem podílíme na vytváření svrchované vůle lidu, která je i základem každého vládnutí a moci. Fyzická újma z důvodu politického protestu jednotlivce se proto v symbolické rovině pociťuje jako újma na těle celé politické společnosti.

V této symbolice je však také zakódován základní paradox moderní demokratické společnosti, totiž že všichni sice dohromady tvoříme jeden politický celek a prostřednictvím volených zástupců vykonáváme svou svrchovanou vůli, ale zároveň jsme jedineční a lišíme se stejně tak fyzickým vzhledem a inteligencí jako politickými názory. Aby tedy hladovka byla úspěšná, musí nejenom rezonovat s většinovým veřejným míněním, ale zároveň mobilizovat veřejnost v přesvědčení, že neexistují jiné prostředky, jak společnou politickou vůli prosadit. A k takové mobilizaci je kromě jiného třeba, aby hladovkáři měli ve společnosti morální autoritu.

V případě hladovějících Jana Tamáše a Jana Bednáře sice nechyběla podpora veřejného mínění, zato však chyběla ochota společnosti nechat se mobilizovat a masově vystoupit na jejich podporu. Nestačily jim k tomu populární hlasy a tváře Táni Fischerové či Ani Geislerové, ale ani Petr Uhl a další, kteří se svou morální vahou či popularitou za ně postavili.

Když se potom na stranu hladovkářů přidaly politické elity, zasadily celému protestu smrtící ránu, protože z logiky občanské neposlušnosti vyplývá, že ji nemohou za občany provozovat stranické sekretariáty. Občanský protest končí v okamžiku, kdy si ho přivlastní nějaká politická strana, která se přímo podílí na recyklaci politické moci buď ve formě vlády, či opozice. A právě tato zkušenost představuje asi největší poučení z protiradarové hladovky.

Hladovka se stává extrémní reakcí na extrémní podmínky a žadatelé o azyl ji zostřují i tím, že si manifestačně zašijí ústa, nebo dokonce oční víčka, aby upozornili na svou zoufalou situaci. Takový člověk se stává homo sacer – proti svrchované moci může postavit jedině svůj holý život v celé jeho bídě.

Gándhí chápal hladovku jako součást mnohem širšího systému praktik občanské neposlušnosti, jehož základem byla satyagraha – věrnost pravdě a z ní plynoucí politika a étos nenásilí. Jeho pověstné hladovky také měly velmi rozmanité cíle.

O autorovi| Jiří Přibáň, právník Autor (* 1967) je profesor právní filozofie a sociologie na Karlově univerzitě, nyní dlouhodobě působí na Cardiff Law School, University of Wales. Mimo jiné vydal knihy Disidenti práva, Právo a politika konverzace či Sociologie práva

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.