Zkrátka někdo přišel s tím brilantním návrhem, že bychom se měli jít o půlnoci vykoupat do rybníka, protože v noci pravoslavného svátku Zjevení Páně má voda zázračnou energii, a tudíž blahodárné účinky na duši i zdraví – přemůže všechno od chřipkových epidemií až po deprese. Taky se prý o půlnoci roztáhne obloha, rozzáří se hvězdy a zničehonic se oteplí. Podotýkám, že to byl večírek naprosto bez drog.
Půlnoční koupání nezní jako nějaký zvlášť dobrodružný plán do té doby, než si uvědomíte, že jste v Moskvě, je polovina ledna, venku je minus 14 stupňů a voda v tom rybníku má půl stupně. V momentě, kdy přes to všechno začnou lidi kolem vás hledat plavky a prohlašovat, „když to zvládnou Rusové, tak to zvládneme taky“, víte, že máte problém.
Přirozeně tomu neříkáte zchoulostivělost, nýbrž pragmatičnost. Vy přece nemáte s pravoslavnou církví nic společného, natož abyste věřili na zjevení Páně a jeho následné rozhodnutí vrhnout své zázračné síly na projekt zušlechťování vodních ploch za účely prevence chřipkové epidemie. Nakonec chřipka se dá dneska docela dobře léčit a na zmírnění deprese existují i jiné metody. Navíc – ve srovnání se skokem do ledové vody zní i elektrošoky jako přijatelné řešení.
To už je ale půl dvanácté a my ujíždíme z centra Moskvy směrem do lesoparku, ve kterém má tohle kouzelné místo být. Jeden podjezd, jeden nadjezd a pár úplatků pro policejní hlídky, které rozhodují o tom, kde kdo může parkovat, a jsme tam – u zamrzlého rybníku s dírou uprostřed, do níž se je třeba třikrát ponořit. To ještě není to nejhorší zjištění. Ta největší hrůza nastává hned po cestě z parkoviště, když zjišťujeme, že je to ještě nejmíň kilometr pěšky, jelikož jsme se v duchu statečnosti rozhodli pro variantu bez parkovacího úplatku. Po kilometru brodění se sněhem, ledem a vánicí jsme došli na místo a byli konfrontováni se situací, na kterou jsme nebyli vůbec připraveni. Podobných šílenců tu byly stovky.
Před dírou v ledu stála fronta asi sto metrů dlouhá a pět metrů široká a všichni trpělivě čekali, až přijde řada právě na jejich festival každoročního ledového masochismu. Oni do té vody noří i děti a důchodce! Jak to přežijí, mi doteď není jasné.
Abych to zrekapitulovala pro ty, kdo mají pocit, že je to něco jako jít do sauny.
K tomu rybníku se jde obrovský kus cesty pěšky (mrazem), tam se pak stojí několik hodin ve frontě (v mrazu) a to všechno proto, že na konci můžete skočit do ledové vody (třikrát) a nemůžete se utřít ručníkem, protože je prý zdravější, když na vás ta voda uschne, respektive zmrzne. No a pak procházka domů. Pro změnu mrazem.
My, jakožto lidé dobrodružní, jsme v té frontě vydrželi přesně 45 minut.
Hnula se asi o deset metrů.
Vzdali jsme to hned poté, co jsme zjistili, že jsme byli podvedeni. Obloha se o půlnoci neotevřela, hvězdy nezačaly svítit jasněji a rozhodně se neoteplilo. Policista, který nás z fronty vyváděl jako největší sraby, nás nazval „zchoulostivělýma slečinkama“.
A to tam nebyly jen ženy.
Když jsem si potom v posteli rozmrazovala prsty u nohou pomocí horké vody a trojích ponožek, možná poprvé v životě jsem hluboce soucítila s Němci. V zimě nad Rusy není možné vyhrát vůbec nic, natož válku.
