V roce 1992 podle knihy natočila režisérka Lina Wertmüllerová stejnojmennou hořkou komedii s Paolem Villaggiem -u nás známým z filmů o panu účetním Fantozzim - v hlavní roli. Soubor však inspiruje umělce i dnes: v roce 2007 vznikla na její motivy muzikálová komedie, premiéru měla v neapolském divadle Delle Palme a role učitele se ujal populární komik Maurizio Casagrande.
Trvalý zájem o knihu i četné překlady dokazují, že prvotní úspěch nebyl dílem náhody ani vhodného načasování. Dokonce lze tvrdit, že poté co neapolský spisovatel Roberto Saviano odhalil nepřikrášlenou tvář Neapole a jejích předměstí v knižní reportáži Gomora, získávají slohové práce dětí z Arzana - jež přímo sousedí s nechvalně proslulou camorristickou čtvrtí Secondigliano - nové konotace a za úsměvnou formou se mnohem zřetelněji rýsuje tragika jejich obsahu.
Hrají: Pulcinella, camorrista a další Ačkoliv Marcello D’Orta (* 1953) v předmluvě zdůrazňuje, že práce pečlivě vybíral ve snaze nepřispívat k rozšířenému klišé při zobrazování Neapole, jelikož „Neapol je město, které lehko svádí k barvotiskovým představám a k jistému ,eduardismu‘...“, je jisté, že čtenář neznalý tamní reality by mohl dětské texty číst právě v takto zkreslující optice. Eduardismem je míněn odkaz na slavného neapolského dramatika a herce Eduarda De Filippa (1900-1984), jehož hrám, způsobu herecké interpretace lidových typů a práci s dialektem někdy bývá vytýkána až sladkobolná manýra, která u jeho epigonů poklesla do podoby kýče.
Jednoduše řečeno, Marcello D’Orta nechtěl ukázat neapolské předměstí jako jeviště, kde je chudoba, špína a zločin součástí městského folkloru a jihoitalského koloritu a kde by měl být camorrista vnímán podobně jako Pulcinella, postava z lidového divadla, sympatický darebák, který se dostane z každé šlamastyky a přechytračí představitele úřední moci.
A jakou realitu chtěl tedy ukázat? Děti často popisují svůj domov a jeho okolí. Není těžké poskládat si z jejich stručných referencí obraz zchátralých, polorozpadlých domů, ulic plných špíny a všudypřítomných odpadků - problémem s jejich likvidací se politici a média začali ve větší míře zabývat teprve loni -, ve kterých se spousta lidí přesto pokouší důstojně žít: „Ulice jsou celé rozbořené, domy staré a zemětřesené, všude se válej odpatky a feťácký stříkačky!“
Autentický dětský vypravěč má tu výhodu, že nikdy není sentimentální, natožpak lacině sentimentální, a nebývá ani cynický. Popisy, s nimiž se v knížce setkáme, jsou věcné a přesné. Častým tématem učených debat bývá sice dětská fantazie a představivost, ale zde u malých „vypravěčů“ oceníme především výtečný pozorovatelský talent a schopnost sdělné syntézy.
Pokud se například ve slohu o Švýcarsku dočteme: „...když dostaneš v Neapoli nádor, v Neapoli umřeš, ale když jedeš do Švýcarska, umřeš pozdějc, nebo zůstaneš naživu,“ stačí si přečíst statistiku výskytu a úspěšnosti léčby nádorových onemocnění v Kampánii v posledních dvou desetiletích, abychom si uvědomili, že školák jen komentuje obecný jev, hovoří z něj kolektivní zkušenost.
Podobně průkaznou výpovědní hodnotu má práce, v níž jiný žák líčí jako svůj nejhezčí výlet, kterak šel se strejdou na vrakoviště, nebo lakonická reportáž z rodné vesnice: „...v Casavatore se pořád zabíjejí. I v neděli. Zabíjejí se na potkání,“ či z nemocnice Antonia Cardarelliho v Neapoli: „...v Caldalelli je lepší umřít.“ Shrneme-li to, realita dětí z Arzana se skládá hlavně z chudoby, nemocí, násilí, smrti, špíny, drog a nepořádku. Přesto je knížka veselá a z dětí sálá obdivuhodná statečnost i naděje, trefně vyjádřená v titulu.
Poslední soud nad starostou Stručný seznam nejčastěji probíraných témat by pak mohl vypadat asi takhle: rodina, škola, Bible a televize...
Z jednotlivých nahlédnutí do kruhu rodiny je zřejmé, že tradiční rodinná soudržnost a pospolitost v Neapoli zatím není -respektive v 80. letech nebyla - prázdným pojmem. Děti s chutí popisují rodinné sešlosti, oslavy svátků, pořizují soupis příbuzných, pokrmů a nápojů.
Objevuje se i téma „emigrace na Sever“, která je často jediným východiskem z nouze, útěkem před nezaměstnaností či chapadly camorry. Děti ale odhalují i stinné stránky bohatých měst na Severu: „V Miláně je pořád sních, zima, mlha a vlhko. Když pověsíš prádlo, vůbec ti neuschne, leda v srpnu!“ A lhostejnost tamních lidí: „Když upadneš v Miláně a v Bergamu na zem, nikdo tě nezvedne... To v Neapoli tě zvednou.“ Škola pak zapadá do celkového obrazu rozkladu a úpadku - materiálního i duchovního. Učitelé typu Marcella D’Orty, kteří se zajímají víc o své žáky a jejich radosti a starosti než o plnění osnov a didaktické směrnice, jsou spíše výjimkou. Smutným paradoxem je, že kniha sestavená ze žákovských prací přinesla učiteli slávu, finanční zabezpečení a umožnila mu opustit nevlídné školní prostředí. Pro žáky se však nic nezměnilo, pouze přišli o dobrého učitele.
Zábavné jsou čtenářské zápisky z Bible. Děti obratně převádějí biblická podobenství a příběhy na život kolem sebe, dosazují do nich postavy ze svého okolí a často docházejí k překvapivým interpretacím. Noe slepí archu vysoce kvalitním lepidlem, nejspíš známým z televizní reklamy, arzanskému starostovi, coby bohatému vlastníku dvou aut a bicyklu, projde „vembloud“ uchem jehly (čti: nepřijde do nebe) a při posledním soudu půjde starosta s radními „ke kozám“ (čili do pekla). Neviděla jsem Madonnu Nedílnou součástí života dětí je i v Arzanu televize. V zamyšlení na téma „Radosti a strasti vašeho života“ uvádí jedna žákyně jako svůj doposud nejhorší zážitek, že se jim rozbila televize ve chvíli, kdy tam byla Madonna.
Také pozdější několikanásobný italský premiér Berlusconi pronikl do reality neapolských dětí díky své mediální působnosti. Jejich stručné komentáře však svědčí o tom, že na ně jeho charisma moc nezabírá: „Avšak loni Neapol (fotbalový klub) krutě zklamala, dali se dohromady s Perluskónem.“ Některé poznámky mají z dnešního pohledu hodnotu takřka věšteckou: „Berlusconi si nechává všechno pro sebe a nikomu nic nedá a jenom natáčí pornofilmy. Ten na chudý nemyslí. Je milionářem jenom pro sebe a pro svojí rodinu, ale pro vostatní ne.“
Kniha sestavená z dětských slohových prací, které se hemží pravopisnými a stylistickými prohřešky všeho druhu, jsou prošpikované nářečními výrazy a často zkratkovitě odkazují na skutečnost cizincům neznámou a kde slovní komika vzniká kouzlem nechtěného, potřebuje nápaditý překlad. Překladatel musí udržet správnou míru autenticity a hlídat si, aby to s invencí nepřehnal a text pak nepůsobil strojeně. Přitom inspiraci může čerpat spíše u uměle vytvořených dětských vypravěčů typu Poláčkova Péti Bajzy nebo Škvoreckého Josefa Krátkého, zapisovatele příhod Ze života lepší společnosti. Kateřina Vinšová si s tímto nesnadným úkolem poradila bravurně a česká verze se čte se stejným gustem jako originál.
KNIHA TÝDNE Já to doufejme ňák zmáknu
Uspořádal Marcello D’Orta. Přeložila Kateřina Vinšová. Vydala nakladatelství Baobab a G plus G, Praha 2009. 80 stran.
O autorovi| ALICE FLEMROVÁ, Autorka je romanistka a překladatelka, vyučuje na FF UK
