Když nedávno probíhalo mistrovství světa v basketbalu mužů, zaslechl jsem Jiřího Zídka juniora říkat, že basketbal vymyslel trenér amerického fotbalu jako doplňkovou hru pro fotbalové hráče ve škole.
To jsem nevěděl. Lépe vím, že volejbal zase vymysleli pro méně pohybově nadané žáky.
Kdy začaly basketbal hrát také ženy, netuším. Dočetl jsem se jenom, že v roce 1967 skončil šampionát žen v Praze ostudně. Soudruzi do toho zatáhli politiku, a nakonec vyhrála Jižní Korea nad Československem o bod. Byla to ale ta nesprávná Korea... A to se mi ve vzpomínkách drží představa, že rok 1967 už byl poměrně liberální. Vidíte, jak vzpomínky klamou.
Sám jsem hrával basket za školu ve Velvarské na Praze 6. Než jsem tam začal chodit, byla to Žukovova a potom Leninova, teď Evropská. Chudák ulice.
Chodil tam tenkrát taky Jiří Zedníček, skvělý basketbalista a bývalý místopředseda ČOV pro ekonomiku. Bylo to jednoduché vyhrávat. Dovést míč ke koši a pak přihrát Jirkovi. No, když on ale nehrál, vyhrávali jsme také, leč o dost pracněji.
Jako trenér nás vedl fyzikář Jiří Tužil, na kterého mám úsměvnou vzpomínku. Když jsem ještě chodil do osmé třídy v Bílé ulici, nastoupil tam on jako učitel na gymnázium. Ve školní jídelně šel přirozeně rovnou k okénku a předběhl mě. Připadal mi jako student jedenácté třídy, i pravil jsem silným hlasem: Nepředbíhej, vole!
Nic neřekl, jenom mě zpražil přísným pohledem a já zarostl do země. Později nás měl na fyziku, a já jsem měl trochu pocit, že mi přilepšuje na známkách, protože hraju za školu. Je ale fakt, že to, co nás učil, si pamatuji do dneška, zatímco od jiného učitele, takového starého nudy, si pamatuju málo. Takže to přilepšování asi nebylo až takové.
O autorovi| RICHARD TESAŘÍK, hudebník a herec
