Rok Chruščovova projevu o stalinském kultu osobnosti znamenal jisté uvolnění i v Československu, takže v ročníku se objevila řada studentů se „špatným“, rozuměj nekomunistickým původem. Vedle Vojtěcha Cepla to byla například Alena Pourová (provdaná Winterová, po roce 1989 vedoucí katedry občanského práva), Zdeněk Masopust z berounské katolické rodiny, syn legionářského generála Jan Čermák nebo Jaroslava Rolná (provdaná Vanderková, vzdálená příbuzná podnikatele Aleše Rolného, jehož zestátněný oděvní podnik se stal součástí OP Prostějov). V ročníku byli i Milan Bakeš, po roce 1989 vedoucí katedry finančního práva, nebo Petr Tröster, pozdější profesor pracovního práva. (...) Ve druhém ročníku přišla událost, která třídu ohromila a vyděsila: Státní bezpečnost zatkla jejich spolužáka Jana Čermáka a obvinila ho z podvracení republiky. Dva roky vězení za esej Jan Čermák se ze třídy vymykal: starší než ostatní, přímočarý, v jeho chování bylo cosi vojáckého. Na školu nastoupil až v třiadvaceti letech, po vojně. Předtím se živil jako dělník; nesměl z kádrových důvodů studovat, jeho otec generál byl uvězněn po politickém procesu. V roce 1957 onemocněl žloutenkou a měsíc se léčil v Karlových Varech. Čas využil k sepsání eseje, v němž se podle svých slov „snažil vyrovnat s tím, co režim hlásal“.
Sedmnáctistránková úvaha „Idealismus, nebo materialismus“ je vzhledem k věku autora a tehdejší době neobvykle zralá. Čermák se ve filozofickém úvodu nejprve přihlašuje ke křesťanskému výkladu vzniku hmoty a života. A pak se vypořádává s dobovou propagandou bod po bodu: nový režim nehospodaří lépe než předválečný, jeho nepromyšlené investice by si „žádný kapitalista nedovolil, protože by na tom zkrachoval“. Československo by mohlo být mnohem dále, kdyby jeho „přírodní bohatství a práci lidu“ nevykořisťoval „sovětský protektor“. (...) Text se přihlašuje k lidovému kapitalismu, v němž se dělníci stávají akcionáři („žádoucí rozvoj výrobních prostředků nemůže zajistit žádná generální linie strany ani usnesení strany a vlády, ale zatím jen Baťa, Ford a jim podobní“), a k dobrovolným zemědělským družstvům. V dodatku z listopadu 1957 Jan Čermák cituje článek z časopisu ÚV KSČ Nová mysl o debatě v rakouské sociálnědemokratické straně, která – na základě díla Josefa Schumpetera Kapitalismus, socialismus a demokracie – obdobně uvažuje o ideálu lidového austromarxismu. „Na můj dnešní vkus to bylo až příliš levicové, v duchu předválečné sociální demokracie,“ říká dnes Jan Čermák.
Spis dal Čermák přečíst několika spolužákům (Jaroslava Rolná text nedočetla, na jednom místě ke slovu komunismus připsala „= fašismus“, Vojtěch Cepl si po letech pouze pamatoval, že se esej týkal ekonomie). V debatě někdo poznamenal, že by z toho mohl být program nové strany. V únoru 1958 byl ovšem Čermák zatčen v bytě své sestry a skončil ve vazbě; na výslech šlo devět dalších studentů. Bylo očividné, že Státní bezpečnost musela mít ve třídě informátora.
Byť nevěděla vše – například Cepl nikdy předvolán nebyl, Čermák ho u výslechu neprozradil.
U soudu v červnu 1958 předseda senátu František Veselý pouze přečetl výpovědi z přípravného řízení.
I z odůvodnění rozsudku prosvítá, že někteří studenti se snažili nejen sami přežít, ale navíc Čermákovi pomoci. Spolužačka Jaroslava Chládková, která sama byla v ohrožení, protože esej opisovala na psacím stroji, podle svých slov „žádné nesprávné názory nerozpoznala“. Čermák se podle ní ve třídě těšil „autoritě i oblibě“, což potvrdily i Alena Pourová a Jaroslava Rolná. Petr Tröster popřel, že by se s Čermákem bavil o svém otci žijícím v západním Německu (tím padla jedna z verzí StB, totiž že Čermák chtěl emigrovat, případně esej poslat do zahraničí). Zato spolužák Stanislav Macháček podle rozsudku uvedl, že mu „práce připomíná myšlenky oportunisty Kautského“, a podle dalšího – Pavla Jandy – Čermák „iracionálně napadal“ státní zřízení.
Senát uložil Janu Čermákovi dva roky vězení podle § 79a (podvracení republiky). Jako polehčující okolnosti uvedl, že „neshledal činnost dlouhodobou“, obžalovaný vedl řádný život dělníka a k autorství eseje se přihlásil. Čermák si v pracovním táboře Bytíz odseděl trest do posledního dne.
„Takový jsem byl blbec!“ Třída dostala nového ročníkového učitele: místo znalce římského práva Jaromíra Kincla se jím stal mladší a agilnější Ján Gronský. Muž jen o deset let starší než Cepl měl pohnutou osobní historii. Jako gymnazista se snažil zapojit do protinacistického odboje na Slovensku, po útěku do Maďarska se dostal k sovětské armádě – byl jakýmsi „synem pluku“ – a pak k Svobodově armádě. Jeho matka, obviněná z pomoci partyzánům, zahynula v koncentračním táboře, v transportu zemřela i babička. Gronského otec po válce emigroval do Velké Británie.
Ján Gronský vstoupil do komunistické strany a – po absolvování Vysoké školy politické a sociální – od roku 1952 učil na právech. „Jako ročníkový učitel organizoval kolektivní kritiku a sebekritiku. Tedy abychom při schůzi celého ročníku vystoupili a po svazácku se upřímně navzájem hodnotili,“ vzpomíná Alena Winterová. Ján Gronský o 50. letech říká: „Když jsem byl poprvé na Západě, v Rakousku, tak jsem litoval ty ubohé děti, že budou žít v kapitalismu... Chápete? Takový jsem byl blbec! Dodnes jsem nejlevicovější člen fakulty. Mám to v krvi, jsem tím odchovaný: když vidím Alexandrovce, tak mi tečou slzy! To těžko pochopíte, ale je to ve mně.“ (...) Docent Gronský, který v době vzniku této knihy byl nejstarším členem fakulty (ve stejné kanceláři sedí nepřetržitě 58 let) a s fenomenální pamětí si vybavuje jména a data, si podle svých slov na Čermákův případ nevzpomíná: „Je to neuvěřitelné, ale absolutně mi to vypadlo z paměti – nebo jsem to nikdy nevěděl. Samotného mě to štve, protože to vypadá, že si člověk pamatuje jen to, co chce.“
***
Představení knihy proběhne ve čtvrtek 2. 12. v 16 hodin v pražském knihkupectví Leges
Bylo očividné, že Státní bezpečnost musela mít ve třídě informátora. Byť nevěděla vše – například Cepl nikdy předvolán nebyl, Čermák ho u výslechu neprozradil.
O autorovi| TOMÁŠ NĚMEČEK redaktor LN
