Britská zpěvačka Isobel Campbellová a Američan Mark Lanegan každý naplňují jeden specifický ideál. Ona – zasněná, tichá a citlivá umělkyně s dlouhými blond vlasy, o violoncellu nemluvě. On – sošný mlčenlivý tulák, který prošel nejzazší končiny pekla a ještě pořád od toho má plnou pusu popela, teď se vleče světem, do kterého občas cosi lakonicky zabrouká o svých citech, touhách a vinách.
Naplňují představu o přitahujících se protivách nejenom vizáží, životními příběhy (někdejší členka introvertní a slušňácké britské kapely Belle and Sebastian versus pamětník vzestupu i exploze seattleské grungeové scény, tehdy pověstný svým sebedestruktivním chováním) i hlasy – tichounký a křehký vokál Campbellové versus Laneganův hluboký „killer voice“, který je schopen dodat osudovou váhu i statistice výskytu hraboše polního.
Poprvé se ve studiu sešli před čtyřmi roky, vzniklo z toho „krásné přátelství“ trvalejšího charakteru, jeho výsledkem je už třetí společná deska dvojice – album Hawk. I tentokrát je výhradním dílem Campbellové (s výjimkou předělávky skladby No Place To Fall od klasika teskné a whiskou nasáklé country Townese Van Zandta, v níž Lanegana vystřídal Willy Mason), která jako režisérka společného kusu opět projevuje ochotu upozadit se, jako kdyby byla zároveň zpěvačkou i posluchačkou.
Dvojice byla mnohokrát přirovnávána k jinému věhlasnému spojení kovboje a krasavice – Nancy Sinatrové a Lee Hazelwoodovi, kteří spolu v 60. letech nahráli několik skvělých duetů (např. často předělávaná Summer Wine nebo Some Velvet Morning). Ta analogie sedí jenom do jisté míry. Campbellová a Lanegan jistě neznějí zrovna moderně, jejich písničky jsou amalgám tradičních amerických stylů (country, folku, někdy také soulu a blues) v průzračných, byť někdy docela košatých orchestrálních aranžích. Ty americké vlivy ale prošly jakýmsi evropským filtrem, je to Amerika spíš vysněná než prožitá, jejíž obraz jako kdyby Campbellová svým tichounkým hlasem rekonstruovala v okamžicích těsně po probuzení.
Skladby z desek Campbellové a Lanegana mají ve srovnání se skladbami jiných dvojic také jiný smyslový náboj. Nejsou to „namlouvací“ písně. Navozují dojem velké intimity, jež je ale zároveň zdrženlivá, asociuje spíš upřený pohled než dotek ruky. Na první desce dvojice zněla jaksi nerozhodnutě, jako pár, který se spolu octl v hotelovém pokoji, ani jeden ale neví, jestli tam patří. Skladbám to dodávalo tichou tenzi. Na Hawk už Campbellová a Lanega působí jako muž a žena, kteří spolu být chtějí. Chmury a drama vystřídala harmonie, někdy až radostná.
Isobel Campbell and Mark Lanegan: Hawk Vanguard, 2010
