Dneska, v sobotu, jsem se vzbudil do pocitu, že něco není v pořádku: mám být ve Strážnici, nejsem. Ano, jednoho dne přestaneme, jak pravil jeden kamarád: „Přestaň začínať, začni prestávať.“ Ale jela tam Cilka s Bedřichem. Nevím, od kolika let jsem ji tam vláčil, a ona se chytla a je v tom. Tenkrát jsme spolu také polepšili několik pěsniček. „Pozdravuj Hrbáče,“ pravil jsem jí.
Každé ráno se probouzím do nějaké písně, která pak na mně sedí celý den. Tentokrát je to píseň prapodivná, k té slavnosti nepříslušná. Kdysi jsem v redakci Literárek dal Sergeji Machoninovi, který slul znalostí mnoha jazyků, otázku: „Poznáš, v jaké řeči je tato píseň? Těnga ďokset ďalošáre del kuštrimi šťipetár…“ Na tom posledním slově to poznal: albánsky! Dříve se Albáncům říkalo Škipetáři: mám to jméno od kteréhosi našeho básníka, který tam byl za první světové války. Ale proč se ke mně přihlásila tato výstřední pěsnička? Paní Vaculíková řekla: „Protože oni mají dneska volby, to nevíš?“
Jinak mne už několik dní, právě vlivem Strážnice, drží jiná píseň, z Hrubé Vrbky: „A v tych Nových Zámkoch novina se stala, zabili šohajka, keď muzika hrála. Nenazdál sa šohaj v svojej veselosti, že on pri muzice nechá svoje kosti. Kamarádi moji, tu mňa nenechajte, na vrbecký cintér, tam mňa pochovajte. Na vrbecký cintér, blízko samých dverí, milá tady pujde, srdco ju zabolí.“ Představil jsem si ten cintér a tu galánku: co si pomyslí? Jedině toto: „Šohajku můj milý, čert ťa tam byl dlužen! Šak sme si pravili, že budeš mým mužem. A včil tvojú vinú zkazené je všecko. Ostala sem sama, aj to tvoje děcko.
Je sobota večer, Cilka sedí i místo mne „pod šancama“, kde hraje Hrbáčova muzika, ona naň vždycky zbožně hledí. Já bych se teď, jak se to tam dělá, vedral před muziku a zpíval svou přidanou hřbitovní sloku, aby se aspoň v pěsničce stalo po právu.
Měli jsme v posledních dnech příležitost, smutnou, porovnávat slavné dva zpěváky. Toho našeho, Waldemara, jsem měl rád: jeho písničky zněly příbuzenstvím s lidovými. Toho cizího jsem nikdy neposlouchal, byl mi protivný, jeho vystoupení byla atrakcí v jakémsi jiném žánru. A budil ve svém publiku fotbalistické reakce. Jak jsem si o něm teď něco přečetl, trošku s ním cítím.
Před čtvrt rokem mi ve dveřích našeho domu jedna dívka odevzdala dárek: sborník lidových písní z východních Čech, které sebral Milan Toušek: U Chocně je háječek. Je to přesně to, co jsem si přával mít: autentický a autoritativní sborník písní, které nikdo pořádně nezná, všelijak se to míchá. Zpěvník rozkošně ilustrovala Zora Kudrnovská, vydalo město Choceň. Chtěl jsem jí poděkovat, ale na pozvánce, kterou mi Radka Hanáková dala, nebyla adresa. Na její bakalářský koncert nemohl jsem jít.
České písně, potvrdil jsem si, jsou epičtější: víc příběhy než city. Melodicky jsou chudší: jako by byly dělány podle modelu „Šla Nanynka do zelí“. Zaujalo mě, jakou drsnou podmínku určila rasova žena pro toho, kdo by chtěl její dceru: „Až devět mrch odře a nože voblíže...“ To je chuť na dceru!
Hledím na hodiny, začíná noc. Pod šancama je to v nejlepším. Cilka má oči na Hrbáčovi, protože ho má ráda. Pravil jsem jí, aby se dívala a poslouchala i za mne.
***
Každé ráno se probouzím do nějaké písně, která pak na mně sedí celý den
