Vycházím z předpokladu, že Národní divadlo je institucí primárně určenou k péči o náš vlastní divadelní odkaz. Nikoli k soutěžení o to, co nebo koho úžasného k nám odněkud dovézt. Dovoz totiž pořádáme za tu cenu, že domácí tvorba zachází na úbytě.
Národní divadlo uvádí ve své výroční zprávě za rok 2009, že spotřebovalo na svůj provoz půlmiliardu korun státního příspěvku (původně rozpočtovaných 465 milionů + zhojení deficitu dodatečnými 36 miliony). Státní opera Praha, skvostný, leč zanedbaný operní dům, který by spíše než Národní divadlo měl předpoklady znovu sehrávat významnou roli v evropském operním (a baletním) kontextu, byla vedle ND se svými 148 miliony státního příspěvku popelkou. Soudím, že upřednostňování Národního a tolerování jeho deficitu ministerstvem kultury za cenu skomírání podfinancované Státní opery se rovná její řízené likvidaci. Ostatní operní divadla u nás přitom mnohdy bojují o holé přežití. Jsem přesvědčen, že současné preferování Národního divadla je v konečném důsledku v přímém protikladu k jeho poslání a deformuje celé české divadelnictví. ND v současné podobě, místo aby k rozvoji divadla u nás přispívalo, dusí je.
Nijak nezpochybňuji umělecké počiny Národního divadla. Co je to však platné... Projevit se jako moula, který řádově stovku milionů prodělal tak nějak nedopatřením – třeba na honorářích zahraničním umělcům, v blahé naději, že účinek díla a sláva jeho iniciátorů budou přímo úměrné vynaloženým nákladům, to mně sice připadá poněkud méně zavrženíhodné než být odhalen jako vykuk, který u příležitosti významného sportovního klání nezaplacením stovky milionů jedněm nejspíš namastil kapsy druhým. Nepřípustné je však dle mého soudu obojí stejně.
Ať to stojí co to stojí Nemohu se neptat: Řídí tu instituci někdo? Kontroluje někdo, jak je řízena? Jaké cíle sleduje? Schválil někdo, že Národní divadlo má produkovat „operu světových parametrů“, ať to stojí co to stojí? Před dvaceti lety vzbudila vášně Roubínkova a Rajmontova představa „Národního divadla jako garáže“. Sám jsem se proti ní upřímně angažoval. Přesto jí zpětně nemohu upřít, že se snažila být promyšlenou koncepcí našeho divadelnictví. Dnes v chování ND naplňování nějaké koncepce postrádám. Rovněž postrádám v jeho chování i jen sebemenší ohled na domácí divadelnictví jako celek. Tvůrčí vytržení Národního divadla mi připadá jako bál na Titaniku.
Porovnejme státní příspěvek a rozpočet ND s nějakým významným divadlem evropským, jehož skvělosti bychom si mohli přát dosáhnout. Třeba Královská opera Covent Garden. Ta v roce 2009 obdržela státní grant ve výši 27,3 milionů liber šterlinků, v přepočtu 810 milionů korun. Proti 501 milionům státního příspěvku ND…To opravdu není nesrovnatelné! Je až s podivem, o jak málo více tak prestižní zahraniční operní dům dostává. Proč je tedy ND tak drahé, když umělecké výsledky jsou neporovnatelné? Rozdíl je nejen v tom, že Národní divadlo má navíc činohru (s náklady a výnosy nižšími oproti opeře a baletu), nýbrž především v míře soběstačnosti: Covent Garden totiž hospodařila s rozpočtem 96,4 milionů liber šterlinků (2,9 miliard korun), zatímco rozpočet ND byl ve stejném období 763 milionů korun. To je poměr 4:1. Zatímco u Covent Garden činil podíl státního příspěvku na jejím rozpočtu 28 procent, u Národního to bylo 66 procent.
Je světové Národní divadlo nebo světová Státní opera to, co chceme? A odpovídá to možnostem tohoto státu? Máme na to?
Chceme mít nablýskanou první operní scénu, která se možná přiblíží evropské úrovni, zatímco ostatních devět operních divadel budeme muset zavřít? Jedna báječná inscenace evropského formátu z tvůrčí dílny Roberta Wilsona představuje pro oblastní divadlo roční rozpočet. Cesta ke světovosti Národního divadla, potažmo ke světovosti Státní opery Praha – při našich možnostech financování – jinudy než přes domácí úhor nevede. To jsem se snažil dovodit. Ne každý by s tím souhlasil. Já například bych nerad doma divadelní úhor. Jsem člověk opery, ale nechci, aby nějaké operní monstrum, ať už se ukrývá v Národním, nebo ve Státní, zadupalo domácí divadelnictví do prachu.
Jen naprostý diletant na poli operního managementu by si mohl představovat, že za nějakých 26 milionů dolarů (které představovalo 501 milionů korun státního příspěvku ND roku 2009) stvoří jakousi fungující středoevropskou alternativní (třísouborovou) Metropolitní operu. I kdyby kvůli Národnímu musela Státní opera umřít docela a všechna ostatní naše divadla s ní. Dokonce ani ze Státní opery, ačkoli ta by k tomu jisté předpoklady na rozdíl od Národního mít mohla. Ani Národní divadlo v Praze, ani Státní opera Praha podle mého soudu žádnou MET být nemá, není to jejich posláním. A vůbec už ne za cenu, že se bude zlatá kaplička vypínat jako oáza uprostřed pouště, zatímco ostatní divadla pomřela v okolním písku žízní. O Státní opeře platí totéž.
***
Jedna báječná inscenace evropského formátu z tvůrčí dílny Roberta Wilsona představuje pro oblastní divadlo roční rozpočet
O autorovi| RICHARD KOLÁŘ operní manažer ; Autor je bývalý zástupce šéfů opery ND Dalibora Jedličky (od jara 1990 do jara 1991) a Evy Hermanové (od jara 1991 do 31. 12. 1991), majitel umělecké agentury RKM (od roku 1992)
