Zařízení začalo fungovat během druhé světové války, poté co Britové podnikli na Island invazi. Island totiž do té doby razil politiku neutrality.
Když ho v roce 1939 požádala německé letecká společnost Lufthansa o přistávací právo pro lety přes Atlantik, rozhodl se Island žádosti nevyhovět. Stejně tak učinil i v případě Británie, která Island požádala o stejnou věc, a to z důvodu, aby mohla chránit životně důležité zásobovací cesty v Severním Atlantiku poté, co Německo obsadilo Norsko a Dánsko. Právě proto se Británie rozhodla k invazi a v květnu téhož roku ho obsadila. Díky dohodě mezi USA, Británií a Islandem vznikla tripartitní smlouva, která spojencům umožnila vytvoření základny na ostrově.
První ranvej byla postavena v roce 1942 a v roce 1943 byly zprovozněny všechny ranveje o celkové délce 2000 metrů. Základna sloužila jak pro zásobování, tak pro podporu spojenců během války a zároveň jako ochrana Islandu, na který německé jednotky jednou za čas podnikaly útok. Americké jednotky opustily základnu v květnu 1947, aby se s příchodem studené války v roce 1951 zase vrátily.
Tehdy základna sloužila jako součást ochranného valu proti Sovětskému svazu.
I po rozpadu celého východního bloku zde americká stálá jednotka zůstala a opustila ho až 8. září 2006. V roce 2008 nabídl islandský prezident základnu k pronájmu Rusku, přestože jako prezident k tomu neměl politický mandát. Jeho akce se tak setkala s celosvětovým odporem. Nově by měla základna sloužit jako soukromé výcvikové středisko pro bojové letouny.
