Nebudu utrácet svůj ani váš čas a zabývat se veletoči nevyvratitelného poslance Jaroslava Škárky nebo Bártovou galerkou VV. Udělám radši úkrok stranou do končin, kde jsou napětí a zločiny umělecky lépe zpracovány, totiž k detektivkám či kriminálním románům. Jen fenomén těch severských, kvetoucí po smrti Stiega Larssona v psavcích kvalit Švéda Henninga Mankella, jeho krajanky Camilly Läckbergové, Islanďana Arnaldura Indridasona nebo Nora Joa Nesboa, by stál za zvláštní rozbor.
Chci upozornit na výtečného chlapíka, který je mým největším objevem minulých sezon, na šedesátiletého Ira z města Galway jménem Ken Bruen. Zaručené nakladatelství BB/Art nám v posledních dvou letech (ve šťavnatých překladech Jarky Stuchlíkové resp. Tomáše Jeníka) představilo postupně první čtyři romány z jeho série o bývalém policistovi, mrzutém knihomolovi Jacku Taylorovi, kterého ze sboru gardistů vyhodili, protože „dal jednomu poslanci přes hubu“. To samo stačí, aby si ho člověk vážil, že.
Coby soukromý detektiv v první knize Vraždy na molu (2001) luštil případ utopené dívky a nejasných sebevražd mladistvých. Ve druhé Vraždy bez trestu (2002) se zabýval žádostí náčelníka irských cikánů, aby našel zabijáka mladíků z klanu. Třetí Padlé mučednice (2003) jsou ve znamení jeho dalšího alkoholického a kokainového pádu a pátrání po pohřešované svobodné matce, odsouzené k práci v prádelně pod dozorem jeptišek. Naposledy zde před pěti nedělemi vyšel Dramatik (2004), v němž vrah nechává pod těly mrtvých studentek knihu od Johna Millingtona Bruen pálí své krátké úderné odstavce v duchu velikánů americké drsné školy a je znát, jak moc obdivuje Eda McBaina. Má pár „putujících vtipů“, kdy Taylora v každé knize důrazně, leč marně žádají, aby vrátil do skladu předpisový plášť z minulého zaměstnání. Dlouze řeší vztah s matkou, která „kdyby někdy udělali ze vzdychání olympijskou disciplínu, neměla by konkurenci“, případně „kdyby na to přišlo, mohla závodně vzdychat za Irsko“. Miluji též jeho břitké hlášky o muzice typu: „Jestli si dodnes pamatujete texty Boney M., tak už vám stejně nic nepomůže.“ Nebo: „Pamatujete si na Donovana? Jestli ten byl anglickou odpovědí na Boba Dylana, člověk se skoro děsí pomyšlení, jak asi zněla otázka.“ Předem se těším na zbylé čtyři Bruenovy díly.
Autor však neměl život ani omylem zábavný. Na Trinity College vystudoval metafyziku, čtvrtstoletí učil angličtinu v Africe, Japonsku a v Asii. V Riu de Janeiro byl bezdůvodně na čtyři měsíce žalářován, načež ho průběžně znásilňovali a mučili spoluvězňové. O zlu toho ví dost a v jeho tragických, temných a černohumorných příbězích najdeme víc hořkosti než v pintě guinnessu. Někdy do ní naštěstí skane kapka medu. Má osmnáctiletou dceru Grace s Downovým syndromem (viz holčička Serena May v Dramatikovi), která si dle tzv. zákona o šílenství z roku 1871 (!!!) kvůli svému postižení nesměla koupit dům hned vedle rodičů. Loni v prosinci soud konečně vyhráli. Z toho by se i Jack Taylor z radosti zpanákoval.
