Do kibucu poblíž města Chedera se minulý týden sjeli pamětníci terezínského ghetta, kteří žijí v Izraeli. Osadu totiž navštívil český ministr zahraničních věcí Jan Kohout. „V komunistickém Československu se málo mluvilo o obětech nacismu, obzvlášť se nám nelíbil vztah k Terezínu, ulpěla na něm propaganda, že šlo jen o takový dětský tábor,“ popsala důvody vzniku památníku Beit Terezin – neboli „terezínského domu“ – Ruth Bondyová, která sama Terezín přežila.
V 60. letech proto terezínští pamětníci žijící v Izraeli začali mluvit o vybudování památníku, který by tyto lidské tragédie připomínal. A nápad se nakonec skutečně podařilo o deset let později zhmotnit: uprostřed kibucu Givat Chajim Ichud dnes stojí muzeum, výstavní síň, knihovna a vzdělávací středisko. V „terezínském domě“ mají navíc archiv a databáze se seznamem jmen 162 000 Židů z Čech a Moravy, Rakouska, Německa, Nizozemska, Dánska a dalších evropských zemí, kteří byli v terezínském ghettu drženi. Kohout správcům domu předal šek na milion korun, což přijde vhod. V minulých letech se totiž provozovatelé památníku potýkali s nedostatkem peněz.
Příliš levicový kibuc „Hitler ze mě udělal sionistu,“ vypráví Petr Lang, muž, který v dětství zažil Terezín a posléze i Osvětim. Po válce, kterou velká část jeho rodiny a přátel nepřežila, odjel tento jihlavský rodák do Izraele. Usadil se tehdy v kibucu a se svou manželkou Tamarou žije nedaleko izraelského města Hadera dodnes. Za uplynulá léta se však mnohé změnilo: tehdy byly všechny služby zdarma, věci společné a v obchodě se nakupovalo bez peněz. Dnes obyvatelé dostávají výplatu.
„Nedá se to srovnat, tehdy nikdo nezamykal, všichni si byli rovni, pracovali, společně jedli,“ vzpomíná 73letá paní Ruth. Sama okusila život v komuně, když jí bylo čtrnáct let. „Přijeli jsme s rodinou v roce 1949, většina rodiny se nevrátila z táborů, tak otec rozhodl, že odjedeme,“ vypráví. V mladém věku přijela do kibucu Kfar Masaryk u severoizraelské Haify. „Odevzdala jsem oblečení a vše, co jsem měla, a nafasovala košili a kalhoty a začala pracovat v zahradnictví. Moc dobře na to vzpomínám, bylo to společensky výborné, s lidmi, které jsme tam poznala, se vídáme dodnes.“
Navzdory tomu ale v kibucu nevydržela. Na jejím rozhodnutí odejít se prý podepsal odklon komuny doleva. Řada kibuců totiž prošla v padesátých letech rozkolem: do křížku se dostali farmáři s umírněnými názory a radikálové inklinující k Sovětskému svazu. „Když jsem musela pochodovat na První máj, řekla jsem si, že půjdu pryč.“ I v dnešních kibucech však utkvělo něco ze staré formy. Je to pohostinnost. Sebemenší projev zájmu o komunitu vede k nabídce: „Přijeďte sem žít, kdykoli.“
O autorovi| Jarka Synáčová zvláštní zpravodajka LN v Izraeli