Ve vestibulu metra Staroměstská visí plakát s fotografií, kterou pořídil slavný český fotograf Václav Chochola, jenž jako jeden z mála lidí na světě zachytil svým aparátem muže jménem Salvador Dalí. Tento španělský surrealistický malíř, grafik, výtvarný kritik a spisovatel prý obdivoval dílo Josefa Lady. Nejvíc se mu líbili vodníci s fajfkou na vrbě. Jenže to byly letní exteriéry. Jestlipak by obdivoval i Ladovy obrázky se zimními dětskými radovánkami, kdyby s námi teď spoluprožíval zimu v pražských ulicích? Toto období roku upřímně nenávidím. Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným. Rozzářená očka vesnických dětí, které táhnou na provázku sáňky, pekáče či umyvadla, šťastní a veselí psíci, kteří poštěkávají vůkol, kouř z malebných chaloupek, to je to poslední, na co bych se chtěl dívat ve výstavních síních, když se brodím břečkou pražských bulvárů.
Tramvaj číslo 8 do Karlína nejela. Stál jsem na refýži a přál jsem si být babou Jagou, kterou jsem daboval v jednom moderním kresleném filmu. Tato čarodějnice se ve filmovém příběhu dostala do stejné situace. Byla ovšem nadána kouzelnou mocí. Zapustila jednu svou nohu do kolejnice a druhou si vyhodila jako kladku na trolej. Baba tak uzavřela elektrický obvod, spustila kapesní reostat a jela tím pohádkovým městem jako blesk. Ta by natáčení v rozhlase stihla jako nic. Já šel pěšky od metra. Na nohou zbrusu nové zimní boty, o kterých mi prodavačka tvrdila, že do nich v žádném případě neteče. Teče do nich ve všech případech, kdy přijde podrážka do styku s vodou v jakémkoli skupenství. Na vrátnici jsem obuv ždímal a představoval si, jak drtím krček prodavačky a ona mi vrací zpátky 1500 korun českých.
„Nerozčiluj se,“ pravil kolega Jiráň a připomněl mi příběh, který zná od Marka Ebena. Tento všestranný umělec, herec, zpěvák, skladatel, moderátor, textař, multiinstrumentalista, golfista, scenárista, filmař (zkrátka kam se na něj hrabe Dalí) vidí den Posledního soudu takto:
Muž, jehož řízení právě začíná, se ocitá ve starodávném kině. Sedí na pódiu před filmovým plátnem, na kterém se bude promítat film celého jeho života. Hlediště je plné lidí, které na světě potkal. Muž si to uvědomuje a říká si: „Hlavně aby tady nebyl Lojza.“ Ale Lojza tam je, už na něj mává, to víš, hochu, že jsem tady, jen se na ty záběry podívej. A muž se rozhlíží a přeje si, aby tady byla Květuška, tam se ta sekvence s Lojzou trošku spraví. A Květuška tam je a usmívá se a sedí v první řadě, aby se ten, který je právě souzen, tolik nebál. A jsou tam všichni a obrázky se střídají, ty pěkné s těmi ošklivými. Teď už nejde nic opravit, nic vystřihnout ve střižně. Film běží, je smutný i veselý a nevíme, jestli má happy end. Nikdo neví, co je po Posledním soudu. Od této instance se nevracejí ani svědci.
Je samozřejmě blbost nadávat na zimu a škrtit prodavačky. Je dobré dělat všechno s vědomím onoho posledního promítání v tom starodávném kině. Je to dobré dodatečné předsevzetí pro rok 2010 i roky následující. Co natočíme, to budeme mít. Kéž je to slušný film.
***
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
