Středa 20. října 2021, svátek má Vendelín
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Klaus a ekologové v zajetí rovnováhy

Česko

Navzdory propastným ideologickým rozdílům sdílejí neoliberálové s ekology stejné ideové schéma

Jako všechna myšlenková schémata i model rovnováhy nám umožňuje vidět určité věci jen za cenu toho, že jiné zůstanou skryty. A to platí pro povahu rovnováhy tržní i přírodní. Ekologové a neoliberálové se většinou neshodnou. Mají odlišné představy o tom, co jsou hlavní společenské problémy a jak je řešit. Z ekologického hlediska je třeba především omezit narušování životního prostředí ze strany průmyslové civilizace; neoliberálové, kteří se opírají o neoklasickou ekonomii, zase chtějí v první řadě omezit zásahy státu do ekonomického života.

Vlajkovou lodí ekologického programu se v posledních letech stal boj proti globálnímu oteplování, na standartě neoliberálů nalezneme deregulaci a rovnou daň. Neoliberálové jako Václav Klaus či dánský statistik Björn Lomborg považují ekology v lepším případě za rozhazovačné alarmisty a v horším za předvoj nového totalitarismu. Naopak zelené ikony, jako bývalý americký viceprezident Al Gore, spatřují v neoliberalismu nezodpovědnou a zhoubnou ideologii, jejíž uskutečňování ohrožuje lidstvo.

Styčné body protipólů

Navzdory těmto propastným rozdílům sdílejí oba myšlenkové proudy totéž ideové schéma. V základech neoliberálního i ekologického myšlení nalézáme schéma rovnováhy. Ne náhodou má hlavní část jedné z Klausových prvních polistopadových knih Ekonomická věda a ekonomická reforma titul Hledání rovnováhy v ekonomice. Ne náhodou dává Gore téměř stejný název – Hledání rovnováhy – ústřední části své nejslavnější knihy Země na misce vah. Tržní i přírodní rovnováha se v myšlení svých stoupenců podobají nejméně ve třech rysech. Obě vznikají spontánně – vyrovnáním protichůdných sil či motivů. V přírodě může jít například o protiklad predátorů a jejich kořisti, jehož výsledkem jsou rovnovážné populace živočišných druhů, či o protiklad mezi spotřebou a produkcí oxidu uhličitého, jehož výsledkem je určitý stálý podíl tohoto plynu v atmosféře. Na trhu může zase jít o rozpor mezi co nejlevnějším nákupem a co nejdražším prodejem, jenž nakonec vede k rovnovážné tržní ceně. Obě jsou považovány za žádoucí: přírodní i tržní rovnováha jsou chápány jako ideální stavy, kolem nichž systémy oscilují. Výrazné odchylky od rovnováhy jsou nežádoucí a neudržitelné. Narušení tržní rovnováhy, například progresivním zdaněním, vede k neefektivnímu využití ekonomických zdrojů. Narušení přírodní rovnováhy může mít za následek přemnožení či úbytek živočišných druhů. Tržní i přírodní rovnováha proto mají jasně definované nepřátele, kteří je systematicky narušují. Hlavním nepřítelem tržní rovnováhy je regulující a přerozdělující stát a takové skupiny jako odbory, které se stát snaží pro tyto účely využít. Přírodní rovnováhu na druhé straně ohrožuje především konzumní společnost, která plýtvá přírodními zdroji a masově produkuje škodlivé látky. Obě mají mechanickou povahu: předpokládají, že mezi procesy, které rovnováhu ustavují či vychylují, fungují jednoznačné kauzální vztahy. Shodují se i v tom, že tyto procesy jsou do určité míry vratné, i když ekologové jsou ohledně míry vratnosti skeptičtější než neoliberálové. Například za jinak nezměněných podmínek platí, že nárůst objemu peněz v ekonomice vychýlí rovnováhu a dojde k růstu cen; poklesem objemu peněz se ekonomika vrátí do původní rovnováhy. Podobně nárůst podílu oxidu uhličitého v atmosféře povede ke zvýšení teploty planety, zatímco poklesem podílu oxidu uhličitého se teplota vrátí do původních hodnot. Ekologové a neoliberálové se neshodnou na tom, kterou z rovnovah je třeba opečovávat a chránit. Ale jinak uvažují dost podobně. Obavám neoliberálů o tržní rovnováhu a jejich mlhavému ekologickému optimismu (příroda si nějak poradí) odpovídají obavy ekologů o přírodní rovnováhu a jejich mlhavý ekonomický optimismus (nepotřebujeme další ekonomický růst, stačí, když se spravedlivěji podělíme o to, co už produkujeme). Nepřekvapí ovšem, že někteří přemýšlivější představitelé obou směrů přehodnotili své mlhavé optimismy, uznali existenci a ohrožení i té druhé rovnováhy a pokusili se je obě nějak propojit. Došlo tak k pokusu dosáhnout takové tržní rovnováhy, která zároveň povede k rovnováze přírodní – pod heslem trvale udržitelného růstu. Jedním z nejvýznamnějších výsledků tohoto propojení jsou trhy s povolenkami emisí kysličníku uhličitého. Ty jsou trnem v oku jak pravověrných neoliberálů, kteří se mračí nad pseudotržním nástrojem, tak i pravověrných ekologů, kteří nevěří, by se touto kapitalistickou cestou něco mohlo zásadně změnit. Na tomto místě bychom mohli naše úvahy uzavřít. Představili jsme dva myšlenkové směry, které mají co říci k závažným otázkám současnosti. Ukázali jsme jejich základní rozpory, ale také společný základ v podobě schématu rovnováhy, který dává možnost určité, byť dosti nesnadné syntézy. Bylo by snad ještě na místě vzájemně porovnat mechanismy fungování tržní a přírodní rovnováhy či ukázat, že některé odchylky jsou v zájmu humanismu všeobecně přijímány (například pomoci lidem přežít i tehdy, když by z hlediska tržní či přírodní rovnováhy byla namístě jejich smrt). Náš cíl je však jiný. Klademe si otázky, proč vlastně vůbec používáme schéma rovnováhy, když mluvíme o trhu či o přírodě, a jaké to má důsledky.

Misky vah v několika disciplínách

Schéma rovnováhy se ve skutečnosti neomezuje pouze na ekonomii a ekologii. Jedná se o jeden z nejrozšířenějších modelů lidského uvažování o světě – ve větší míře se ovšem rozšířil patrně až v renesanci. Velmi brzy se uplatnil v přírodních vědách, zejména v počátcích moderní fyziky, odkud pak pronikal i do dalších oblastí. O myšlenku rovnováhy se dodnes opírá řada matematických nástrojů i oborů přírodních věd. Projevuje se ve způsobu zápisu matematických rovnic i v postupu jejich řešení: přehazováním a doplňováním mezi jednotlivými stranami. Fyzika zkoumá například v mechanice rovnovážné stavy, v nichž se vyrovnávají protikladné síly působící na tělesa. Chemická rovnováha odkazuje ke stavu, v němž se ustálí koncentrace chemicky reagujících látek i koncentrace produktů jejich reakce. Biologie zná fyziologickou rovnováhu organismu. S rovnováhou se setkáme také při studiu politiky a v politické praxi. Ústavy liberálních demokracií byly zásadně ovlivněny tezí o rozdělení a vzájemném vyvažování moci výkonné, zákonodárné a soudní. V politice mezinárodní se zase často setkáváme s představou, že mezinárodní vztahy podléhají principům mocenské rovnováhy, která státy vede k vzájemnému mocenskému vyvažování. Rovnováha se objevuje i v estetice, ať už se jedná o hudební nauku o kontrapunktu a harmonii, výtvarné umění, kde po staletí platila pravidla vyvážené kompozice, či literaturu, kde lze mluvit například o vyváženosti literárních postav. Mnohem prozaičtějším, ovšem mimořádně důležitým způsobem se myšlenka rovnováhy již několik staletí uplatňuje v oblasti financí, kde umožnila vytvořit systém bilancí podvojného účetnictví. O dominanci schématu rovnováhy svědčí i způsob, jímž jsou pojmenovávána případná alternativní schémata. V ekonomii, chemii a v dalších oborech, v jejichž myšlení rovnováha jasně dominuje, se tyto alternativy označují jako „nerovnovážné modely“. Již samo označení odkazuje k závislosti těchto alternativních schémat na pojmu rovnováhy. Tato závislost jde obvykle ještě dále, neboť nerovnovážnost těchto modelů často spočívá pouze v uvolnění některých podmínek rovnovážného modelu, nikoliv však ve formulaci radikálně odlišného schématu. Čím si rovnováha tuto popularitu zasloužila? Důležitou roli jistě sehrála její názornost. Obraz misek vah, které se navzájem vyvažují, zpřístupnil myšlenku rovnováhy každému. Neméně důležitá je snadná matematizovatelnost jevů, které jsou chápány jako rovnovážné. Při troše úsilí předpoklad rovnováhy umožňuje formulovat rovnice usouvztažňující různé veličiny do jediného, jednoznačně řešitelného celku. Svou názorností a matematizovatelností posunuje schéma rovnováhy lidské poznání a zejména v přírodních vědách mu vděčíme za řadu velkých objevů. Rané úspěchy rovnovážného myšlení, například v podobě Keplerovy nebeské mechaniky, pak dále posilovaly tendenci k její aplikaci i v dalších oblastech. Ačkoliv se v nich myšlenky rovnováhy rozvíjejí do zcela specifických podob, sdílejí základní inspiraci mechanickou rovnováhou misek vah. Jako každé jiné schéma i rovnováha nám určité věci umožňuje vidět pouze za cenu toho, že jiné skrývá. Rovnováha nás začíná nebezpečně omezovat v našem vnímání světa v okamžiku, kdy se stává natolik autoritativní, že už ji nepovažujeme za umělé schéma, nýbrž za přirozený pohled na svět. V této fázi už neotvírá nové obzory, pouze potvrzuje, co už víme. Tehdy se stáváme jejími zajatci. Meze rovnovážného přístupu ke světu se nejnázorněji ukazují ve vývoji umění. Dokonalé naplnění rovnovážné kompozice v malířství představují díla Raffaelova, která jsou v tomto ohledu tradičně považována za nepřekonatelná. Nicméně, jak připomíná kunsthistorik Gombrich, již krátce po Raffaelovi přicházejí malíři jako Tintoretto nebo El Greco, kteří vytvářejí mimořádná díla tím, že opomíjejí klasické úvahy o rovnováze a snaží se zachytit pohyb a vzruch. Není divu, že zajatci rovnováhy nejsou schopni taková díla docenit. Například proslulý životopisec velkých malířů Vasari považuje Tintorettova díla za odbytá a nedokončená. Z hlediska rovnováhy má pravdu, uniká mu však, že Tintorettovi šlo především o pohyb. Neschopnost vyrovnat se s pohybem či změnou přesahující fluktuace kolem rovnovážného stavu patří k hlavním omezením rovnovážného myšlení. Nositel Nobelovy ceny za chemii Prigogin v této souvislosti poznamenává, že podstatná část fyzikálního myšlení vychází z představy rovnováhy, a nedokáže se proto vyrovnat s plynutím času. Čas je totiž nevratný a z hlediska jeho toku je neudržitelná myšlenka jakéhosi stálého rovnovážného bodu, k němuž bychom se mohli mechanicky vracet. Prezident Klaus má proto do značné míry pravdu, když ve svém spisku Modrá, nikoli zelená planeta poznamenává, že „myšlenkové paradigma environmentalistů je naprosto statické“. Abychom věřili, že máme globální ekosystém natolik přečtený, že regulací emisí skleníkových plynů můžeme ovlivňovat teplotu planety tak, jako si termostatem nastavujeme teplotu v obýváku, musíme důsledně respektovat schéma rovnováhy a popírat dynamiku.

Za(u)jati rovnováhou

Přesto může překvapit, že tato výtka přichází právě od Václava Klause. Jeho vlastní paradigma, „standardní ekonomické vědy“, je totiž přinejmenším stejně statické. Opírá se o velmi podobnou představu mechanické rovnováhy. Tohoto významu rovnováhy v neoklasické ekonomii si je přitom Klaus dobře vědom. Ve svých ekonomických pracích se v minulosti konzistentně zastává schématu rovnováhy a polemizuje s těmi ekonomy, kteří se, jako Kaldor či Kornai, pokoušejí vyjít ve svém ekonomickém myšlení ze schématu pohybu. Klausovo zaujetí rovnováhou lze chápat jako obhajobu nástrojů a výdobytků hlavního proudu ekonomické vědy. Předpoklad rovnováhy umožňuje díky matematizaci vyvinout modely, které nabízejí poměrně jednoznačné výpovědi o ekonomické realitě. Nicméně nad pravdivostí či užitečností těchto modelů, které nepočítají s časem, se vznáší obrovský otazník. Tuto jednoznačnost alternativní přístupy neumožňují. Tematizace pohybu obvykle vede k mnohem složitějšímu obrazu reality, než jaký nabízejí přístupy rovnovážné. Tento obraz proto těžko uspokojí někoho, kdo hledá mechanicky jasný recept pro zasahování do reality. Na druhé straně ho ochrání před pochybnými radami a projekty. Neoliberálové a ekologové dávají přednost sladkému zajetí rovnováhou před temnou nejistotou pohybu a časovosti. Poněvadž bývá snazší vidět chyby druhých než své vlastní, tak nemusí příliš překvapit, že neoliberálové jako Václav Klaus poukazují na statičnost ekologických představ a že ekologové totéž tvrdí o neoliberálech. Pokud v dalším kroku neoliberálové a ekologové sebereflexivně uplatní stejné argumenty proti vlastním východiskům, získají hlubší vhled do otázek, které zkoumají, a prospějí sami sobě. Prospějí však i okolnímu světu. Ušetří ho pochybných tažení (proti globálnímu oteplování či za rovnou daň), která svůj dluh schématu rovnováhy vydávají za objektivní a nezpochybnitelné vědecké poznání.

***

Abychom věřili, že máme globální ekosystém natolik přečtený, že regulací emisí můžeme ovlivňovat teplotu planety tak, jako si termostatem nastavujeme teplotu v obýváku, musíme důsledně respektovat schéma rovnováhy a popírat dynamiku

O autorovi| Petr Drulák, politolog Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Praha

Autor:

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Děti zvládnou všechno, to samé ženy. Muži však nevydrží, říká expert na přežití

Premium Tři dny trvalo pátrání po osmileté Julii z Berlína, která se v neděli ztratila rodičům u Čerchova na Domažlicku. V...

Jak se rodí sebevražda. Psychiatr Höschl nejen o schizofrenii a depresi

Premium Jak velká musí být síla, která člověka dožene k tomu, že si sám dobrovolně vezme život? Jaké jsou poslední myšlenky...

Mohlo by vás zajímat