Prezidenta Klause v uplynulých týdnech jeho domácí i zahraniční protivníci hojně kritizovali za to, že odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu. Veškerá kritika, kterou jsem zaznamenal, byly útoky ad hominem. Prezident prý je „výstředník“, „provokatér“, chce se doma i v zahraničí „zviditelnit“ atd. Téměř nikdo v České republice ani v Evropě si nedal tu práci, aby proti prezidentovi vystoupil s ohledem na podstatu jeho argumentů proti Lisabonské smlouvě.
To je bohužel typické. Zastánci těsnější evropské integrace zřídkakdy uznávají její problémy, natož aby je řešili. Vezměme například plýtvání a korupci v Bruselu. Evropský účetní dvůr čtrnáct let po sobě odmítá potvrdit rozpočet Evropské unie. Přesto nebyly podniknuty žádné viditelné kroky, aby účetnictví EU bylo průhlednější. Kdyby Evropská unie byla firma, tak by její vrcholové vedení už před lety skončilo za mřížemi.
Nebo stav demokracie v Evropě: Klaus není sám, kdo tvrdí, že Brusel je čím dál míň komukoli odpovědný. Například německý ústavní soud v rozsudku o lisabonské smlouvě z června 2009 kritizuje demokratický deficit EU. „Tento deficit,“ uvádí soud, „nelze odstranit přiznáním vyšších pravomocí EU; naopak, moc by se měla navrátit národním parlamentům.“ To je přesně Klausovo stanovisko.
Proč věcně nediskutovat?!
Existují bezpochyby ti, kdo si upřímně, třebaže mylně, myslí, že EU je nejlepší obranou proti oživujícímu se ultranacionalismu. Například taková viceprezidentka Komise EU Margot Wallströmová. Ta v roce 2005 při návštěvě Terezína spojila odmítnutí ústavy EU s návratem k holokaustu: „Protivníci ústavy chtějí, aby se unie vrátila ke starému, čistě mezivládnímu způsobu fungování. Těm lidem říkám, že by měli navštívit Terezín a podívat se, kam vede stará cesta.“
Je šílené si myslet, že ochranou práva českého národa na vládu nad svým osudem chtějí Klaus a jemu podobní znovu prožít trauma nacistické okupace českých zemí.
Jiní stoupenci EU mohou být ve vleku silně zaujatého zpravodajství o dění v Bruselu. Nedávná zpráva švédského myšlenkového trustu Timbro obviňuje Evropskou unii, že provozuje „propagandistickou mašinerii“, která „na náklady daňových poplatníků aktivně obhajuje další evropskou integraci a brání svobodné diskusi o budoucnosti Evropy“. Podle této zprávy EU utrácí „nejméně 2,4 miliardy ročně na různé aktivity na ,propagaci‘ evropské integrace, od přímé reklamy až po nenápadnější pokusy přesvědčit lidi o výhodách ,ještě těsnější unie‘ prostřednictvím kulturních, vzdělávací a občanských iniciativ“.
Během uplynulých sta let se Češi museli vyrovnat s rakouským imperialismem, německým nacismem a sovětským komunismem. Doufali, že jednou znovu získají národní nezávislost a demokratické svobody. Dnes je obojí opět ohroženo. Evropská unie jistě není ani nacistické Německo, ani komunistické Rusko. Za odpor proti hlubší evropské integraci se nevraždí ani nezavírá. Omezování české nezávislosti a svobod je však reálné a trvá. Proč o tom věcně nediskutovat?
O autorovi| MARIAN L. TUPY politický analytik, Autor pracuje v Centru pro globální svobodu a prosperitu na Cato Institute
