Vydavatelství Galén se vedle zdravotnické literatury už léta zaměřuje na české písničkáře - nedávno u něj vyšlo třetí vydání životopisu Karla Kryla, další kniha fejetonů Jaroslava Hutky nebo písňové texty básníka Pavla Šruta. Důkaz, že fanouškové a mecenáši dokážou nahradit to, nač specialistům nezbývá čas, ochota nebo peníze.
„Vlasatý proletář“, švédský občan s povolením k pobytu a letošní šedesátník Vlasta Třešňák se po návratu z exilu sešel na pódiu v nahrávkách s romskými hudebníky i Davidem Kollerem z domovského Karlína. Němý suflér je třetím albem natočeným s kapelou bubeníka Martina Rychty, který dlouho doprovázel jiný písničkářský samorost, harmonikáře Václava Koubka.
Proč doktor Houdek, ředitel nakladatelství Galén, tentokrát investuje do dlouhohrajícího Třešňáka? Stačí nahlédnout do činžákového bytu muže, jenž si „půjčí baterie z manželčina vibrátoru/ pro svůj dálkový ovladač/ dá všemu ještě čas“. Za tenhle jediný drobný detail z nové desky by recenzent vyměnil stovky českých písní, ve kterých nikdo nebydlí ani nežije.
Zapomnění v teplácích O bytí v nových písních z alba Vlasty Třešňáka vypovídá název desky, navazující na knihu rozhovorů, vydanou rovněž péčí značky Galén. „Už nechci ani remcat,“ prohlásil v ní Třešňák při stručné debatě o českém veřejném životě a politice. Snad není ukvapené usoudit, že ten „němý suflér“, tedy němý divadelní nápověda v názvu nové desky, je samotný Třešňák. Dobrovolně zvolený pozorovatelský „distanc“ je posluchačským dobrodružstvím alba, v němž se současná tuzemská realita objevuje mezi řádky, jakoby periferním viděním. Obtloustlá žena tančí u tyče v rytmu předvolebních slibů, muž objímá stromy, ale přitom jim šlape na kořeny, pán z dopisní známky klepe na dveře bílou holí a nabízí změnu
Třešňák tu po dylanovsku nechá do písní vstoupit panoptikální figurky idiotsky režírovaného divadelního kusu. Jenže zapomnětlivé obecenstvo už neví, oč šlo v minulém dějství.
„Národ - soudruh teplák“ si prostě od básníka o moc víc nezaslouží, řečeno po třešňákovsku, či spíš sršatě po demlovsku. Ctitel Vančury, Eisnera, Hrabala a Vaculíka tu drtí mezi zuby i svou milovanou češtinu. Jazyk, ve kterém, na rozdíl od zvolené zeměpisné šířky a délky ospalých Měchenic, Třešňák skutečně žije a bydlí. Struny na kytaře má napnuté mezi dvěma kolíčky: „Nadějí v háji“ a nadějí nadpozemskou, bez níž jsme už jen stádo ovcí a skopové pro řezníka. „Angažmá mám, repertoár/ penze navíc víc než jistá/ hvězda, suflér, superstar/ nadosmrti - komparsista“, shrnuje Třešňák poněkud temně svou písničkářskou misi, ale hned nato si furiantsky, jako v hospodě, odfrkne: No bodejť by ne!
Krátké spojení Krátce, v Třešňákovi zůstává nechuť k životnímu a uměleckému melouchaření (slovní spojení vypůjčené od vedoucího kultury LN), nebo, jak Třešňák říkává po hrabalovsku, k „prcání v průjezdu“. Jen se totéž nedá říct o Třešňákově hudebním doprovodu, občasných blues-rockových tanečních pro starší a pokročilé. Leonarda Cohena doprovází na deskách plastově laciný šantánový doprovod, kazatele Svatopluka Karáska rozhrkaný hospodský šraml. Krátce, kontrasty nejsou k zahození. Třešňákův doprovod na Němém suflérovi je nejsilnější ve chvílích, kdy na svůj tradičně blues-rockový rukopis zapomene, a rovněž díky dvěma vynikajícím hostům, saxofonistovi Janu Štolbovi a Olinu Nejezchlebovi s violoncellem. Tehdy se písničky rozsvítí a zableskne krátké spojení s Třešňákovými legendárními alby Zeměměřič a Koh-i-noor.
Se Štolbou a Olinem mohl být Třešňák úplný Eminem, napadne jednoho. Jenomže - a to je druhá stránka písničkářských samorostů - ani v té zálibě ve „starém bigbítu“ není cítit žádné nadbíhání posluchači. Spíše přístup „ber, nebo nech být“. Beru.
***
Vlasta Třešňák: Němý suflér Vlasta Třešňák Band Praha, Galén 2010
