Každého člověka sužuje nějaké trápení. Aspoň jednou v životě se sami sebe zeptáme - jak to mám udělat, abych byl šťastný?
Otázka má předlouhou myšlenkovou tradici. Už ve starém Řecku došel Aristippos starší (435-355 př. n. l.) k pevnému přesvědčení, že smyslem života je co největší blaho. Štěstí chápal jako součet všech hédonických okamžiků. Snaž se tedy, člověče, být blažen.
* Určitě měl spoustu následovníků...
Ano. Od státotvorného Thomase Hobbese, přes teoretika dobré společnosti Jeremyho Benthama, až po ryzí psychopatologii literárně nadaného markýze de Sade. Aristippovými žáky jsou také dnešní hédonističtí psychologové, jejichž učení se zabývá tím, „co dělá zkušenosti a život příjemné a nepříjemné“. Štěstí lze v jejich očích stanovit pomocí jednoduché rovnice: „uspokojení ze života“ + „dobrá nálada“ + „nepřítomnost nálady špatné“.
* Jakmile se ve světě objeví určitá myšlenka, hned má odpůrce...
Teoretická opozice hédonistů je šik tvořený mistry různých náboženství Západu a Východu a jinými filozofy včetně Aristotela (384-322 př. n. l.). Ten ukazuje na hédoniky prstem a tvrdí, že je zajímá jídlo, alkohol, sex, peníze a moc, což jsou vulgární ideály dělající z lidí otroky chtíčů. Skutečné štěstí je podle této opozice dosahování ctnosti, činění toho, co za to stojí, a to je zejména sebeaktualizace neboli sebeuskutečňování. Tomu se říká eudaimonický pohled. Lze ho přehnat stejně jako pohled hédonický. Dnes má sebeuskutečňování několik podob. Především autonomii, tedy možnost být sám sebou. Autonomie může zmizet s těžší nemocí i nízkým příjmem, například staneteli se důchodcem. Další možností je osobní růst. Ten je poměrně náročný, třeba proto, že potřebujeme zvládnout mnoho nových informací či dovedností. Člověk se může naučit spravit kohoutek od vodovodu nebo ovládat počítačový program. Třetí podobou sebeuskutečňování je sebepřijetí. Brát se, jaký jsem, může být velmi těžké. Zvláště podívámli se na sebe do zrcadla a vedle mne leží obrázkový magazín, který vřeští, jak správně vypadat. Mimoto má mít člověk dojem: můj život má smysl a zvládám ho. Což může být obtížné v době, kdy na mně chce domácí trojnásobné nájemné a přišel jsem o práci.
* Eudamonik v těchto případech obyčejně podlehne zesmutnělému hédonikovi a dá si půl lahve, aby usnul... Kdo jsou lidé, kteří o sobě říkají, že je jim v životě dobře?
Ač je to nespravedlivé, zdá se, že nádherný pocit štěstí do značné míry nadělovala dědičnost. Tento subjektivní pocit provází člověka více nebo méně celý život, pokud se nedějí opravdu strašné věci. Když se stanou, a lidé se sklony ke štěstí je přežijí, opět si řeknou, že jim je v životě dobře. Jsou šťastní chronicky. Jejich osobnost se vyznačuje dvěma základními rysy -extraverzí a přátelskostí. V průběhu dne také zažívají větší počet kladných pocitů.
* Jaký vliv na štěstí má zdraví?
K pocitu, že je mi v životě dobře, pevné zdraví přispívá. Jsou však i velmi nemocní lidé, kteří se cítí šťastní.
* A co milované a proklínané peníze?
Příslušníci bohatých národů častěji říkají, že jsou šťastní. Bohatí uvnitř jednoho národa jsou šťastnější než chudí, nicméně vztah bohatství k pocitu štěstí je značně slabý. Lidé, kteří velmi touží po hmotných statcích, jsou méně šťastní než lidé, kteří po nich tolik netouží. Poloha na finančním žebříčku společnosti je ve vztahu ke štěstí pro lidi daleko významnější, pokud patří k chudším národům. Pro pocit štěstí je klíčový vztah k jiným lidem, který vystihují pojmy jako opravdovost, vřelost, důvěra, spolupráce. Není divu, vždyť jsme sociální primáti. Rané dětství ovlivňuje z tohoto hlediska celý další život. Kromě toho nás příroda „postavila“ na optimální námahu. Jestliže se namáháme příliš, nebo naopak málo, nejsme šťastni. Když se však podaří projít obtížnou cestou a dosáhnout cíle, býváme šťastni. Což třeba horolezci a běžci na dlouhých tratích dělají uměle. A na závěr se vrátím ke klasikům: hédonik Aristippos vychoval dceru Arété. Byla krásná a moudrá, učila 25 let, napsala 40 knih, vychovala 110 žáků, mezi nimi i svého syna Aristippa mladšího, šťastně umřela ve věku asi 77 let. Není to krásný a pohádkově dojemný eudamonický příběh rodiny filozofických hédoniků?
***
Příspěvek je vzpomínkou na nedávno zesnulého redaktora Českého rozhlasu pořadu Meteor Ivo Budila. Převzato z dnešního Meteoru, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
