Znárodňování bylo po válce celosvětovou módou
Těžko říct, zda rehabilitace J. A. Bati znamená cestu k jakékoli kompenzaci. Mimo jiné proto, že baťovské impérium by bylo znárodněno tak jako tak.
Znárodňování tenkrát bylo u nás programem dne. Již v Košickém vládním programu bylo usneseno „postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení“. Znárodňovací program byl vyhlášen s velkým jásotem 28. října 1945 - ještě před volbami, pomocí dekretů. Jméno prezidenta Beneše se tak pojí k dekretům o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, o znárodnění akciových bank, o znárodnění soukromých pojišťoven a některých dalších.
Likvidace tržní ekonomiky, kterou jsme teď museli pracně oživovat, se tedy odehrála dlouho před komunistickým pučem. Bylo to nejrozsáhlejší „demokratické“ znárodňování v Evropě. A spory se vedly jen o jeho detaily - o tom, že budoucnost patří socialismu, téměř nikdo důležitý veřejně nepochyboval. Hamižnost mnoha neschopných lidí, kteří se drali na místa národních správců, se opírala o ideovou bezbrannost zbytku.
Byla to do značné míry móda celosvětová. Pomáhala tomu realita státem mobilizovaných válečných ekonomik, ale i myšlenkové klima. I tam, kde se nikdy neujal marxismus, jako v USA, byly žhavou aktualitou teorie manažerismu, které rovněž hlásaly zanikání významu soukromého vlastnictví.
Z dnešního pohledu je ironií, že tak vlastně posmrtně triumfoval nacistický hospodářský model. Jednoznačně ho ovšem odmítli ti, kdo s ním měli nejdůvěrnější zkušenost, západní Němci pod vedením Ludwiga Erharda.
U nás pracovaly v roce 1947 ve znárodněných podnicích dvě třetiny průmyslových dělníků. Na tom, co následovalo, měla svůj podíl Moskva, dravost komunistů i neschopnost demokratů. Ale mělo by nám být jasné, že demokracie je neslučitelná s tím, aby stát byl pánem nad živobytím takového množství lidí. K tomu ovšem komunistům všichni ochotně pomáhali.
Čtěte „Desítky...“ na str. 1 a 5
