Nápad ztížit odvolání vlády není špatný a v zahraničí funguje. Má ale i další důsledky
Těžko hledat mouchy na něčem, co hned v několika zemích pomohlo a u nás by mělo vyléčit politickou chorobu, na jejíž diagnóze se shodne většina politiků. Tou chorobou je chronická vládní nestabilita a oním zázračným lékem ústavní klička, známá pod trochu klopotným, ale technicky přesným názvem konstruktivní vyjádření nedůvěry. Zjednodušeně řečeno: sesadit premiéra (a tedy i celou vládu) jde jen tehdy, pokud se zároveň instaluje jeho nástupce. A právě o tom uvažuje i nová česká vláda.
Za pravlast této metody je považováno Německo, které ji vetklo do své poválečné ústavy z roku 1949. I tady šlo o to, vyhnout se opakování politické nestability, v tomto případě spjaté s meziválečnou výmarskou republikou a nástupem jednoho ukřičeného neúspěšného malíře k moci, což jak známo skončilo katastrofou nedozírných následků. Konstruktivní vyjádření nedůvěry společně s dalšími ústavními pojistkami vytvořilo rámec, pro který se zažil další nehezký, ale přesný název – racionální parlamentarismus. A není náhodou, že právě snaha vyhnout se rozkladné nestabilitě stála za zaváděním této obezličky do ústavních pořádků dalších zemí. Ať už šlo o postfrankistické Španělsko, či – pro nás inspirativnější – postkomunistické země jako Maďarsko, Polsko a Slovinsko. A když se podíváme, jak konstruktivní vyjádření nedůvěry v těchto zemích funguje, můžeme si domyslet, co by jeho zamýšlené zavedení způsobilo u nás.
Co dělat...
Tak hlavně by s pravděpodobností větší než malou ubylo lehkomyslných pokusů o sestřelení vlády, jejichž cílem je jen ukázat, že opozice něco dělá. Především by se ale eliminovalo riziko, že odpůrci vlády se sice v dostatečné početní síle shodnou na jejím odvolání, ale už nedokážou dát společně dohromady koalici novou. Nelze ovšem očekávat, že by to automaticky takhle fungovalo, zvláště u „aktivizačních“ hlasování o nedůvěře. A navíc to ani v zemích, kde to již mají vyzkoušené, neprobíhá zcela čistě.
Stačí jen pohled do Německa. Zde bylo – samozřejmě v té západní části – konstruktivní vyjádření nedůvěry použito zatím jen dvakrát. Poprvé v roce 1972, kdy se odstavit sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta nepodařilo mimo jiné kvůli tomu, že někteří poslanci CDU byli uplaceni z peněz východoněmecké tajné policie Stasi.
O deset let později už to prošlo, tentokrát díky rozkolu v koaliční liberální FDP. Nově zvolený kancléř Helmut Kohl ale princip, který má podle jeho tvůrců vynést k moci náhradní vládu, využil k následnému vypsání předčasných voleb, což mělo dohru před Spolkovým ústavním soudem.
Důležité by také bylo, co by bylo hlavním cílem případné české varianty konstruktivního vyjádření nedůvěry. Zatímco v Německu je to dosazení nového šéfa vlády, v Maďarsku je to podle stávající ústavní úpravy sesazení toho stávajícího – jméno jeho nástupce je doplněno spíše z povinnosti. Nicméně příklady obou těchto zemí a zvláště pak ještě našeho severního souseda – Polska – potvrzují, že příliš časté střídání vlád provázené chronickou nestabilitou už tolik nehrozí.
... a nedělat Možná ještě zajímavější ale je, co všechno může taková bohulibá léčba českého politického organismu vyvolat. A s tím je potřeba v případě, že to nebude jen jeden z nesplněných slibů nové vlády, počítat i u nás. Je jasné, že bude těžší odvolávání vlád, i když začnou dělat sebedivočejší rozhodnutí. Pro premiéra se také kromě opozice stanou potenciálním nepřítelem i nevyzpytatelní poslanci koaličních stran. Ale hlavně – posílí se tím postavení parlamentu na úkor prezidenta.
Zatímco doposud má Poslanecká sněmovna – či přesněji řečeno její předseda – při jmenování nového premiéra „pouze“ třetí pokus, po zavedení institutu konstruktivního vyjádření nedůvěry by se tato výsada vychýlila víc na stranu zákonodárců. Zvlášť pikantní by pak bylo, pokud by se zároveň s tím u nás zavedla přímá volba prezidenta. Ta by sice hlavě státu nepřidala nové pravomoci, zvýšila by ale její legitimitu a sebevědomí. Svým způsobem by tak mohli být šťastní všichni: na Hradě by se opájeli lidovou podporou, ve Strakově akademii by nemuseli trnout kvůli manýrismu poslanců připomínajících neřízené (či v horším případě někým řízené) střely a ve sněmovních lavicích by si nerušeně mohli „vyrábět“ nějakého lepšího premiéra.
Na druhou stranu ale polský případ ukazuje, že rovnováha moci se zas tak vychýlit nemusí. Pozice prezidenta byla sice ústavou z roku 1997 celkově oslabena, pořád ale zůstává relativně silná, a to i s fungující konstruktivní nedůvěrou. České politice by to tedy zřejmě pomohlo, bez dalších ústavních úprav by to ale asi zavést nešlo a samo o sobě ani stabilitu nezajistilo. Ještě žhavějším kandidátem na změnu je volební systém, byť téměř zázrakem tentokrát vyprodukoval stabilní většinu – ačkoliv možná s nestabilními stranami. Ale to je už na třicetistupňové vedro technických debat až dost...
***
Právě snaha vyhnout se nestabilitě stála za zaváděním této obezličky do ústav dalších zemí. Ať už šlo o postfrankistické Španělsko, či postkomunistické Maďarsko, Polsko a Slovinsko.
O autorovi| PETR PEŠEK, redaktor LN e-mail: petr.pesek@lidovky.cz
