Ten trend trvá nejmíň deset let. Každý rok se americká filmová akademie dojme nad nějakým malým nezávislým snímkem. Každý rok ten outsider získá Oscara či dva a novináři ho vynesou do nebes. Letošním podvraťákem byla komedie Juno, která do našich kin nastupuje teprve dnes. Předtím Malá Miss Sunshine, Crash, Bokovka, Ztraceno v překladu... Některé z těch filmů jsou vynikající; spíš však platí, že Akademie „malým nezávislým“ dělá medvědí službu a upozorňuje na ta díla, jež se většinovému vkusu podbízejí podobnými prostředky jako produkce velkých studií.
Kam sahají počátky amerického nezávislého filmu? K Tarantinovi, který revolučním způsobem splácal vysokou kulturu s tou nejpokleslejší? K Soderberghovi, jehož debut Sex, lži a video způsobil senzaci v Cannes? K ospalým snímkům Jima Jarmusche, který jimi protestoval proti estetice videoklipů? Ke sžíravému Altmanovi, pouličnímu Cassavetesovi, nebo ještě dál proti proudu času? Právě to, že šli proti proudu a proti srsti většiny, mají tihle průkopníci společné.
„Nezávislý“ se v posledních letech stalo v oscarovém kontextu synonymem pro „dojemný bez šmrdlání smyčců“, případně „roztomilý bez růžové“. Jak tvrdil William Gibson o punku, mainstream prostě vystrčil jiné trubice, aby strávil sousto, které se mu vzpříčilo v krku. Co se tváří jinak, je po vstřebání stejné jako většinový vkus, takže to, co je jiné, musí začít vypadat navenek stejně. Protagonisté Malé Miss Sunshine tvoří rodinu pošuků, ale v jejich zápasu s realitou se nelze nepoznat. Titulní hrdinka Juno působí jako holka od vedle, ale ve skutečnosti je kocourem Mikešem: milá, zábavná, leč fiktivní. Ostrá hranice mezi jedním a druhým neexistuje. Jisté je jen to, že odkaz Cassavetese, Altmana a spol. s námi zůstává i po desítkách let.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN