130 let

Klikaté cesty vzpříčeného sousta

Česko

FILMOVÝ DIÁŘ

Ten trend trvá nejmíň deset let. Každý rok se americká filmová akademie dojme nad nějakým malým nezávislým snímkem. Každý rok ten outsider získá Oscara či dva a novináři ho vynesou do nebes. Letošním podvraťákem byla komedie Juno, která do našich kin nastupuje teprve dnes. Předtím Malá Miss Sunshine, Crash, Bokovka, Ztraceno v překladu... Některé z těch filmů jsou vynikající; spíš však platí, že Akademie „malým nezávislým“ dělá medvědí službu a upozorňuje na ta díla, jež se většinovému vkusu podbízejí podobnými prostředky jako produkce velkých studií.

Kam sahají počátky amerického nezávislého filmu? K Tarantinovi, který revolučním způsobem splácal vysokou kulturu s tou nejpokleslejší? K Soderberghovi, jehož debut Sex, lži a video způsobil senzaci v Cannes? K ospalým snímkům Jima Jarmusche, který jimi protestoval proti estetice videoklipů? Ke sžíravému Altmanovi, pouličnímu Cassavetesovi, nebo ještě dál proti proudu času? Právě to, že šli proti proudu a proti srsti většiny, mají tihle průkopníci společné.

„Nezávislý“ se v posledních letech stalo v oscarovém kontextu synonymem pro „dojemný bez šmrdlání smyčců“, případně „roztomilý bez růžové“. Jak tvrdil William Gibson o punku, mainstream prostě vystrčil jiné trubice, aby strávil sousto, které se mu vzpříčilo v krku. Co se tváří jinak, je po vstřebání stejné jako většinový vkus, takže to, co je jiné, musí začít vypadat navenek stejně. Protagonisté Malé Miss Sunshine tvoří rodinu pošuků, ale v jejich zápasu s realitou se nelze nepoznat. Titulní hrdinka Juno působí jako holka od vedle, ale ve skutečnosti je kocourem Mikešem: milá, zábavná, leč fiktivní. Ostrá hranice mezi jedním a druhým neexistuje. Jisté je jen to, že odkaz Cassavetese, Altmana a spol. s námi zůstává i po desítkách let.

O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás