Lidovky.cz: Minulý týden se konal virtuální „klimatický summit“, který svolal americký prezident Joe Biden, účastnily se jej špičky světové politiky. Jak tuto americkou iniciativu máme číst?
V první řadě je to potvrzení radikálního rozchodu s pozicí předchozího prezidenta Donalda Trumpa. V širším kontextu se ale dá mluvit o tom, že USA dávají najevo snahu vrátit se do pozice „šampiona“ světového hnutí za ochranu životního prostředí – tedy tam, kde byly v 60. letech minulého století, kdy se tyto myšlenky začaly prosazovat. Američané pak sice, co do environmentální politiky, poněkud ubrali plyn, ale nebyli v tom sami, podobným vývojem prošla např. Kanada. A to, co jsme zažili za Trumpa, byl negativní vrchol, který se snad již nebude opakovat.
Cena za nečinnost tváří v tvář klimatickým změnám roste. Spojené státy už nebudou čekat, řekl Biden na summitu |
Lidovky.cz: Mnozí kritici ale poukazují na to, že za necelé čtyři roky může přijít do Bílého domu zase republikánský prezident a všechno půjde zpátky...
Ano, je samozřejmě možné, že tento problém nastane. Nemyslím si ale, že by v takovém případě mohlo dojít k úplně radikální „otočce“, jako jsme byli svědky za Trumpa. Přece jen, ve světě – i v Americe – posiluje vědomí, že v ochraně životního prostředí včetně klimatu bilaterální přístup prostě nestačí, a jestli se něco má pohnout, je nutný multilateralismus (spolupráce mnoha zemí mj. v rámci mezinárodních institucí – pozn. red.).
Lidovky.cz: Proběhlý virtuální summit měl být také jakousi přípravou na odloženou světovou konferenci o klimatu GOP26, která se má konat letos v listopadu v Glasgowě. Tam by se mělo mj. jednat o tom, jak „přetavit“ dobrovolné cíle snižování emisí, jež jednotlivé státy přijaly v rámci pařížského protokolu, v závazné limity. Myslíte si, že je něco takového možné?
Upřímně – nemyslím si, že to bude možné. Asi ne. Jsou to v první řadě právě Spojené státy, jeden z největších světových znečišťovatelů, které z principu nechtějí závazné mezinárodní smlouvy. Takové, které by je jednoznačně limitovaly. Tento jejich přístup se zdaleka netýká jen oblasti ochrany klimatu.
To ale neznamená, že takové příklady z minulosti vůbec neexistují. Třeba Montrealský protokol (smlouva z roku 1987 zakazující výrobu látek poškozujících ozonovou vrstvu – pozn. red.) funguje docela dobře.
  |
Lidovky.cz: To nezní moc optimisticky...
To jsem nechtěl říci, já jsem – i co se Glasgowa týká – naopak docela optimista. Je totiž zřejmé, že v oblasti ochrany klimatu došlo v posledních letech k výraznému posunu paradigmatu a v Glasgowě se bude jednat v docela jiné atmosféře než před šesti lety v Paříži.
Utlumení během pandemie klimatu nepomohlo, rok 2020 byl mezi třemi nejteplejšími v historii |
Lidovky.cz: V jakém smyslu posun paradigmatu?
Rozdělil bych to do tří skupin. Za prvé, hrozba klimatické změny je dnes daleko intenzivnější a promítá se do reálného života lidí. Navíc odborníci jasně ukazují, že ten problém vůbec nepolevuje, naopak – brzy očekáváme další zprávu IPCC (Mezivládního panelu pro změnu klimatu – pozn. red.), která zřejmě bude ještě pesimističtější než ta předchozí. Prostě sílí přesvědčení, že je absolutně nutné udělat konkrétní věci.
Za druhé, v poslední době dramaticky přibylo států, které berou klimatickou hrozbu vážně. Jsou mezi nimi i největší znečišťovatelé jako třeba Čína – a v tomto kontextu je jedno, že čínský postoj je z velké části diktován vnitropolitickými ohledy, protože mnoho Číňanů už prostě nechce žít v tragicky znečištěném prostředí jako doposud a je to zkrátka průšvih. A za třetí – o tom jsem se už zmínil –, posílilo přesvědčení, že ochrana klimatu na globální úrovni není možná bez široké mezinárodní spolupráce.
Lidovky.cz: To, o čem mluvíte, by mohlo otupit ostří kritiky, jež někdy říká: nemá cenu, abychom se u nás v Evropě hmoždili s nějakými omezeními emisí, když Čína, Amerika a spol. dál ve velkém špiní planetu...
Ano, ony tyto hlasy také v poslední době už nejsou tolik slyšet, protože se zapojením více a více zemí se tento názor stává nesmyslným. Cíle týkající se dosažení klimatické neutrality dnes už vyhlásila většina klíčových zemí včetně třeba citované Číny, dále USA, Japonsko a další.
Tím ale není řečeno, že v environmentalistice nepřežívají jiná ohraná klišé a nerazí se cesty, které podle mého názoru nemají velký smysl. Jako příklad bych dal debaty o omezování letecké dopravy, když některé státy se třeba snaží omezit lety na krátké vzdálenosti. Emise z létání tvoří jen asi dvě procenta skleníkových plynů, opravdu malý podíl. Mnohem důležitější je v kontextu uhlíkové stopy celá infrastruktura kolem leteckého byznysu, třeba výstavba a provozování letišť, navazující dopravní proudy... A tím se nikdo moc nezabývá. Což souvisí se životním stylem vyspělých zemí – to by ale asi bylo na jinou debatu.
‚Nic podobného neznáme.‘ Vědci z letokruhů odhalili, jaké klima bylo v českých zemích za posledních dva tisíce let |
Lidovky.cz: Když se vrátím k Evropě, máme tu závazné nařízení snížit celkové emise skleníkových plynů na 55 % srovnávací hladiny roku 1990. Cíl je to k roku 2030, tedy docela brzy. Přihlásila se k tomu bez větších výhrad i česká vláda, zatím to však nevypadá, že by se tu něco výrazně „zeleného“ dělo. Jsou tyto cíle vůbec pro Česko reálné?
Myslím, že evropský „Green Deal“ (tzv. Zelená dohoda pro Evropu, jejíž součástí je i zmíněné 55% snížení – pozn. red.) je velmi dobrá věc. A současně je pro mě obtížně představitelné, že by to Česko mohlo splnit. Ale nezapomínejme, že je tu princip tzv. burden sharing, který umožňuje, aby cíle bylo sice dosaženo za EU jako celku, ale některé státy mohou dočasně zůstat pod plánovanou úrovní, zatímco jiné země dané cíle „přeplní“ a tím se to celé vyrovná. Zdá se mi, že čeští politici spoléhají právě na tento mechanismus: prostě se v tom budeme nějak plácat s výmluvou, že jsme měli „horší vstupní podmínky“, a svezeme se na zádech jiných.
Lidovky.cz: Hodně se v posledních týdnech v Česku mluví o zajištění energetické soběstačnosti, budoucím energetickém mixu apod. V plánu je rozšíření jaderné elektrárny Dukovany – v situaci, kdy se stále téměř jedna pětina z elektřiny vyrobené v Česku vyveze do zahraničí. Jak se na tohle díváte?
Já jsem celoživotní odpůrce jádra, tak ode mě v tomto ohledu nečekejte úplně objektivní odpověď (smích). Ale vážně: tady se řeší nový jaderný zdroj, který by měl začít fungovat v roce 2036 – to pokud by se stal zázrak a postavili to včas podle plánu. To je za docela dlouhou dobu a podle mého je tento čas, po který by se v Česku debata soustředila právě na jádro, úplně promarněný. Vždyť jdou hrozně rychle dopředu jiné a perspektivnější technologie – na ně je potřeba zaměřit pozornost, úsilí a finance, ne na jádro.
Jako příklad bych dal současné problémy s přenosovými sítěmi, zatím nedořešené otázky kolem skladování energie vyvolané nestálostí výkonu obnovitelných zdrojů a podobně. Ono se časem řešení jistě najde – a kdo ho aktivně hledá teď, ten bude mít za pár let náskok. Myslím tím různá bateriová úložiště a podobně.
V Česku je také problém se zastaralou energetickou legislativou. Nejsou pořádně řešené oblasti, jako je komunitní energetika, výkup elektřiny od malých producentů a podobně.
A k té energetické soběstačnosti: ten termín sám o sobě na úrovni tak malého státu, jako je Česko, nemá smysl, vždyť ty soustavy jsou v rámci Evropské unie propojené. Pojďme využít polohy zhruba ve středu kontinentu: přes české území jdou různé sítě hlavně ve směru sever–jih, třeba z toho se dá profitovat.
Vážnost a urgence. USA a Čína se v prohlášení zavázaly ke společnému boji proti změnám klimatu |
Lidovky.cz: Součástí Zelené dohody pro Evropu je také výrazná podpora elektromobility. Tedy segmentu, který je v Česku – přinejmenším podle prodejů elektroaut – téměř neviditelný a mezi obyvatelstvem existuje vůči automobilům na elektrický pohon odpor. Jak si tohle vysvětlit?
Skoro to vypadá, že Češi milují to, jak auta se spalovacím motorem hezky čoudí a rámusí (smích).
Lidovky.cz: Jen nostalgickou náklonností k více než stoletému vynálezu to ale nebude, ne?
Jistěže ne. Myslím, že velkou roli hraje fakt, že díky zeměpisné poloze se v Česku zatím klimatické změny neprojevují tak moc jako v některých jiných částech Evropy i světa. Lidé to tady proto necítí jako úplně palčivý problém a nemají potřebu se tím tolik zabývat – včetně přechodu od spalovacích motorů k šetrnější elektromobilitě. Asi to taky souvisí s tím, že co do produkce je Česko opravdu automobilovou velmocí, mnoho lidí je na to hrdých. A teď by nám ta „stará dobrá auta“ někdo chtěl brát!
Lidovky.cz: Jenže docela rychlý přechod k elektromobilitě už oznámila většina velkých světových automobilek včetně Škody Auto...
No jistě, je to nezvratitelný trend. Pokud ho i nadále budeme odmítat, jsme na nejlepší cestě dopadnout tak, jak skončili před 150 lety odmítači železnice – tenkrát revoluční novinky. Tam, kde koleje do města tehdy jako „podivnou novotu“ nechtěli, na to později šeredně doplatili hospodářským úpadkem.
Francouzský parlament plánuje zrušit krátké vnitrostátní lety nahraditelné vlakem. Chce chránit klima |
Lidovky.cz: Pořád mi nevychází, proč je ten odpor k „zeleným“ technologiím tak velký právě tady.
Myslím, že velkou – dle mého názoru neblahou – roli v tom sehráli někteří politici. Na prvním místě bývalý prezident Václav Klaus, který vždy napadal jakékoli kroky směřující k ochraně životního prostředí. On už sice není aktivním politikem, ale nepochybujme o tom, že vliv si ponechává stále značný. A jsou tu i další, z mého pohledu environmentální „fosilie“. Ostatně k tomu mám jednu příhodu...
Lidovky.cz: Sem s ní.
Jsou to asi dva roky, kdy jsem přednášel o změnách klimatu na jednom setkání, kterého se účastnili různí poslanci ze zemí V4 (tzv. visegrádské čtyřky – pozn. red.). Jde o téma, jemuž se věnuji po celý život, byla to hračka. Řekl jsem si – podám jim to zlehka, aby to nevypadalo, že chci nějak strašit. Promítaly se grafy, tabulky...
Po skončení nastala diskuse, v zásadě pozitivní a věcná, přišli Poláci, Maďaři i Slováci s tím, že to bylo zajímavé a ukázalo jim to nějaké nové pohledy na věc. No a pak se za mnou zastavil Skopeček (Jan Skopeček, poslanec za ODS, mj. stranický expert pro ekonomiku – pozn. red.) a spustil ideologickou kritiku s tím, co je to jako za zelený fundamentalismus. Přitom fundamentalistického v té přednášce nebylo absolutně nic.
Prožíváme zimu plnou extrémů, říká klimatolog. Sněhu je ale podle něj zatím v Česku poměrně málo |
Lidovky.cz: Chcete tím také říci, že v oblasti ochrany klimatu, nových zdrojů energie apod. mají i ostatní středoevropské země lépe našlápnuto než Česko?
V zásadě ano. V Česku se mnozí politici staví k zelené proměně ekonomiky jako k nutnému zlu a to je cesta pouze k tomu, abychom byli v budoucnosti „ti druzí“. Podívejte se třeba na Poláky, ti mají sice energetiku stále ještě postavenou na uhlí, ale už dávno pochopili, že tudy dál cesta nepovede. A že by tzv. zelený přechod koneckonců mohli také dobře zobchodovat – nepochybuji o tom, že se jim to povede. Sami chystají velké zelené projekty, třeba masivní výstavbu větrných elektráren u pobřeží Baltského moře. Řekl bych, že jsou v pohledu dopředu chytřejší než my a taky na to mají kvalitnější lidi.
Ale abychom nekončili s ohledem na Česko tak pesimisticky – a vracím se na samý začátek našeho rozhovoru –, tak když se podívám na právě skončený klimatický online summit, je zřejmé, že v ochraně klimatu a šířeji životního prostředí dochází k dalšímu obrovskému posunu. Obří závazky na snížení emisí ohlásila Amerika i další státy. Proto chci věřit, že i v Česku si toho politici všimnou a věci se začnou více hýbat dopředu.
