Po čtyřech letech členství v Evropské unii bychom od našich zástupců v Bruselu očekávali alespoň elementární chápání evropské politiky a neideologický přístup k faktům.
Ve svém diskusním příspěvku (Zelené europlánování, LN 28. 3.) si europoslanec Hynek Fajmon (frakce EPP) bere na mušku ekologické cíle EU a neomaleně je přirovnává k socialistickým závazkům. Tento trik, který s oblibou využívá Fajmonova mateřská ODS a zejména její duchovní otec Klaus, svědčí buď o nepochopení problému, či - hůře - o záměrné manipulaci. Klimatické změny jsou dnes největším globálním problémem se známými (mj. také antropogenními) příčinami a dalekosáhlými dopady.
Chceme-li proti tomuto problému zakročit, nestačí jen přemýšlet, co bychom případně mohli udělat -musíme postupovat odzadu. Pokud víme, že nárůst globální teploty nad 2 °C nenávratně poškodí klimatický systém, jediná cesta, kterou momentálně známe, je radikální snížení emisí skleníkových plynů produkovaných společností. Kjótský protokol byl v této snaze prvním politickým úspěchem, z environmentálního pohledu však spíše jen polechtáním. Deset let po Kjótu stále naléhavěji vyvstává potřeba odvíjet politické cíle od environmentálního požadavku snížit celosvětové emise do roku 2050 na polovinu.
Bouřit se nad kjótskými cíli pro Česko není úplně logické, neboť už dnes jsme na -27 procentech skleníkových plynů oproti 1990 a toto snížení (způsobené zavřením socialistických hutí v 90. letech) prodané v podobě externích kreditů nám - ne zcela zaslouženě - vydělá 150 milionů. Prodáváme je například vyspělému Japonsku, které tak splní své kjótské závazky. Ke Kjótu se vloni připojili dokonce i tvrdošíjní Australané. Zdaleka to tedy není jen EU, kdo má před sebou klimatické cíle. Snižováním emisí získává unie mezinárodní kredibilitu Unie je sice světový lídr v klimatické politice - českým klimaskeptikům navzdory, ale potřebu snižování energetické náročnosti a výzvy surovinové nezávislosti (například díky obnovitelné energii) si uvědomují v Číně, ale i v jednotlivých státech USA s Kalifornií v čele. V absolutních číslech už Čína produkuje CO2 ekvivalentu nejvíc, ale emise na hlavu, které mají v dlouhodobém horizontu u všech států konvenovat k jedné tuně CO2 na osobu, jsou stále nejvyšší v Kanadě a v USA, po nichž následuje Rusko a Evropská unie. Evropské snižování emisí má tedy význam i jako pozitivní příklad, který dodává unii kredibilitu v mezinárodních jednáních.
Kdyby si pan Fajmon přečetl Sternovu zprávu, případně novější Environmentální výhled OECD do roku 2030, zjistil by, že investovat dnes jedno procento celosvětového HDP do řešení klimatických změn - tedy do zvyšování energetické účinnosti a diverzifikace energetického portfolia ve prospěch obnovitelné energie - znamená vyhnout se budoucím nákladům ve výši desítek procent.
Spíše než bezpodmínečným vzýváním jádra by se čeští europoslanci měli momentálně zabývat tím, které politiky nejúčinněji sníží emise v požadovaném rozsahu a zároveň pro Evropu získají dlouhodobou konkurenční výhodu v podobě vysoce efektivní ekonomiky, nejmodernějších technologií a energetické soběstačnosti.
O autorovi| Kateřina Husová, Centrum pro dopravu a energetiku
