Sluníčko sedmitečné, nebo klíště? V soutěži sympatií vyhraje velmi pravděpodobně tečkovaný živočich.
Klíště přece šíří virus zánětu mozkových blan a bakterii vyvolávající lymeskou borreliózu. Ovšem ani klíště člověka zrovna nemusí. Na lidskou kůži se přisává spíše z nouze. Vlastně jen proto, že okolo jeho „posedu“ v trávě nebo listoví zrovna nikdo lepší než člověk neprošel.
Proč na nás tedy saje? Možnost získat krev hostitele má klíště pouze třikrát za celý život. (Takže každá příležitost dobrá.) Nejprve saje coby larva, pak v podobě nymfy a nakonec jako dospělý jedinec.
Milimetrový navigátor Najít hostitele je pro klíště otázkou života a smrti, protože nic jiného než „červenou“ sát nedovede. K průzkumu okolí je proto vybaveno více než dokonale. Na předních nohách má jamky s jemnými chloupky. Dokáže jimi rozpoznat zvýšenou koncentraci CO2, a to i pouhých pár molekul.
Biologický senzor je nastaven na oxid uhličitý, protože tento plyn vydechuje každý živočich. Postup k potenciálnímu cíli pak cizopasník upravuje podle toho, kolik molekul zachytí chloupky v levé a pravé jamce. Rozpětí mezi předníma nohama činí jen pár milimetrů, ale i tato malá vzdálenost stačí, aby klíště poznalo, kam zamířit.
Sameček hladoví Cizopasník si na hostiteli velmi pečlivě vybírá místo pro sání. Potřebuje tam totiž vydržet několik dní až týdnů, aby se dostatečně nasytil. Pomocí výběžků po stranách ústního ústrojí klíště jakoby ohmatává hostitele. Patrně záleží na síle a tuhosti kůže, ochlupení, množství potu...
Pak asi do hloubky 1,5 milimetru zaboří ústní ústrojí zvané hypostom. Připomíná chobůtek se zpětnými háčky na povrchu. Do rány vypouští sliny a zároveň nasává potravu. Sliny produkuje neustále, neboť jimi snižuje srážlivost krve a omezuje imunitní odpověď hostitele. V poslední etapě svého dvou- až tříletého života saje krev už jenom dospělá samička. Samec klíštěte obecného hladoví, protože jeho jedinou snahou je najít partnerku a předat svoje genetické informace. Místem setkání je obvykle kůže jelena, srnce, psa, člověka nebo jiného hostitele. Tam je totiž šance potkat samičku daleko větší než někde v porostu.
Spermie vkládá do těla samice hypostomem. A kopulace probíhá zpravidla během období, kdy obrazně řečeno stojí samice „na hlavě“, neboť právě saje krev potřebnou k tvorbě vajíček na nové potomstvo. Ve slepé uličce Člověk jako hostitel představuje pro klíště slepou uličku. Totéž platí pro viry a bakterie přenášené tímto cizopasníkem. Jelen, srnec, kočka nebo jiný větší živočich se málokdy zbaví klíštěte sám. Cizopasník se jim totiž zřejmě instinktivně nezakusuje do kůže na břiše, která je jemnější a bývá méně pokryta chlupy, ale na hřbetě, bocích nebo krku. Tam si oběť příliš dobře nedosáhne, a klíště v klidu saje dny až týden.
Ovšem člověk objeví „hosta“ obvykle během několika hodin a většinou ho likviduje. „Klíšťatům zřejmě až tak moc nechutnáme. Je to patrné rovněž z jejich chování na lidské pokožce,“ říká parazitolog Jan Votýpka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Dospělé samičky se často před přisáním dlouho jenom procházejí, jakoby tušily, že nejsme ideální hostitel, na kterém lze dlouho a bezpečně sát krev. Když jim ale nejsme po chuti, proč si vůči lidem nevyvinula klíšťata averzi?
Podle Votýpky by to cizopasník čistě teoreticky mohl zvládnout, ale evoluční vznik takového chování by trval tisíce let a takovou trpělivost s klíšťaty lze těžko očekávat. Je pravděpodobnější, že mnohem dříve člověk najde bezpečný a pohodlný způsob, jak se před tímto parazitem ochránit, nebo vymyslí, jak samotné klíště zbavit patogenů odpovědných za lymeskou borreliózu a encefalitidu.
„Zatím víme, že i klíště napadené patogeny má své problémy, a to většinou se zažíváním. Ale mechanismy tohoto působení nejsou známy,“ říká Votýpka. Další možností je zamezit tomu, aby se patogeny ze slin klíštěte dostaly do krve člověka. Ale i to je hudba budoucnosti.
Fotografie jsou ukázkou z obsáhlé výstavy Území liliputů, která bude od 29. dubna do 30. května otevřena v pražském Karolinu.
