Neděle 5. prosince 2021, svátek má Jitka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kluci to mají těžší

Česko

ROZHOVOR

Se spisovatelkou Lenkou Procházkovou (59) o Ludvíku Vaculíkovi, záhadě zadního pokoje a o demokracii, která nám ještě pořád není vlastní.

* Kdy se člověk stává spisovatelem? Když napíše první knihu?

Já jsem už na základní škole psala básničky a povídky, vydávala jsem třídní časopis. Táta byl spisovatel, a tak mi připadalo přirozené, že člověk dospěje a stane se spisovatelem. Myslela jsem si, že budu psát scénáře k filmům, ale kvůli tátově angažovanosti v roce 1968 jsem se po invazi stala zakázanou autorkou jaksi dědičně, i když jsem zatím nic „závadného“ nestihla napsat.

* Tatínek vám umřel, když vám bylo devatenáct. Přesto měl na váš život tak zásadní vliv, že kapitola o něm tvoří jednu z nejdelších ve vaší nejnovější knize...

Táta umřel ve 42 letech uštván pořady, které o něm státní televize natočila na základě policejních odposlechů z bytu. Nenávist normalizátorů šla až za hrob – nesměli jsme tátu pohřbít v Praze, aby se z obřadu nestala protirežimní manifestace. Nakonec jsme objevili maličký hřbitov v Košířích, kde nám hrobník přenechal pro tátu svůj vlastní hrob.

* Komunisti vás pak vyhodili ze žurnalistiky, dostudovala jste na pražské filozofii a poté se stala uklízečkou. Jak jste se tehdy protloukala?

Vté době už jsem měla za svobodna dceru Mařenku. Když jí byly dva roky, její otec, kameraman Tomáš, emigroval. Nedokázal mi to říct předem, takže jsem se jednoho krásného letního dne probudila do šokující skutečnosti. Jiné zaměstnání než uklízení jsem ale po promoci nesehnala. Pozoruhodné na tom bylo, že jako uklízečka v Národním divadle jsem byla jediná z jeho zaměstnanců, kdo podepsal Chartu 77. V té době jsem chodila s Vlastou Třešňákem, pohybovala se v undergroundu a začínala psát román Růžová dáma. Ten pak kromě samizdatového vydání vyšel i v překladech a v Americe dostal Hostovského cenu, která obnášela tisíc dolarů. To bylo třicet mých uklízečských platů!

* Co jste s nimi dělala?

Několik let jsem je schraňovala jako železnou rezervu, ale potom jsme je utratili během týdne. To už jsem po Vlastově odchodu do emigrace žila s Ludvíkem Vaculíkem a k Mařence přibyla Cilka a pak Jožin. Ty uložené peníze se nám hodily, když Ludvík po prvním srdečním záchvatu jako nepřátelská osoba nedostal lázně. Vzala jsem ho do Karlových Varů, objednala nejkrásnější apartmá v Puppu, před nímž jsme zaparkovali Ludvíkovo embéčko, a týden jsme chodili na procházky do okolních lesů, plavat do otevřeného bazénu v Thermalu a ochutnávali jsme becherovku i ty ostatní, méně zajímavé prameny.

* LNO svém vztahu jste oba napsali knihu – vy Smolnou knihu a Ludvík Vaculík román Jak se dělá chlapec. Četla jste ho?

Zatím ne, jednou si ji ale určitě přečtu a doufám, že mě to nebude bolet víc, než to bolelo jeho, když ji psal. Myslím, že to bylo příliš brzo po rozchodu, šlo o jakousi terapii – první pomoc, takže autor ani nemohl být k partnerce spravedlivý. Poctivá literatura samozřejmě vždycky souvisí s hořem, ale neměla by být motivovaná pomstou.

* Kde je ta hranice, o čem člověk ještě může psát, a o čem už ne, když se to týká skutečných osob?

Autor jim nesmí vědomě ublížit, čili nesmí jít proti jejich charakteru. Může si vymýšlet dialogy, hrát si s nápovědou a tajemstvím, ale nesmí lhát v tom smyslu, že by se tím očišťoval na úkor někoho jiného. Prostřednictvím knihy si může vyřizovat účty s režimem, ale soukromé účty se vyřizují soukromě.

* Proč se ta vaše kniha jmenovala Smolná? Vnímala jste tak tehdy svůj vztah s Vaculíkem?

Ne. Ludvík byl a stále je mou největší láskou, i když náš společný život po dvanácti letech skončil. Je to dvojznačný název. Jednak naráží na smůlu čili pech, důležitější výklad ale evokuje někdejší černé knihy – záznamy z útrpných výslechů inkvizice. V mém románu je na jejím místě tajná policie.

* Je možné tak intenzivní vztah definitivně ukončit?

Dnes jsme s Ludvíkem něžní přátelé, často se vídáme, slavíme spolu narozeniny, kupujem si dárečky. Nedávno se spolu s naší dcerou Cilkou zúčastnil křtu mé poslední knihy. Jsme k sobě mnohem tolerantnější a laskavější než dřív, takže je asi pravda, co napsal kdosi moudrý: „Když dva lidé, kteří se milovali, zapomenou na něžnost, zůstává smrti málo, co by jim vzala...“

* V románu Jak se dělá chlapec jde o vašeho společného syna Josefa neboli Jožina. Dnes je mu dvacet let. Četl tu knihu?

Ne, nečetlo ji žádné z mých dětí. Mařenka a Cilka z jakési ženské solidarity, protože z úryvků v novinách a recenzí tuší, že autor nebyl k hlavní hrdince jemný, a Jožin proto, že knihy svých rodičů nečte principielně. Myslím, že se stydí. Z mých patnácti knížek zatím přečetl jenom povídkovou sbírku Hlídač holubů. Kvůli maturitě z češtiny...

* Myslíte si, že to mají v životě složitější kluci, nebo holky?

Kluci dozrávají později, což je spravedlivé, protože pak to mají v životě těžší než holky. Holky většinou nepotřebují chtít spasit svět. Stačí jim, když si k tomu spasení vyberou jednoho člověka. Já jsem bohužel kombinovaný případ, snažím se spasit vybrané jednotlivce a souběžně i svět náš vezdejší. Ale člověk svou povahu poznává až během života, ze svých zdánlivě nahodilých reakcí a skutků.

* Myslíte, že teď už se znáte?

Vždycky jsem si přála mít klasický vztah, jako měli moji rodiče – maminka byla „nádherná naivita a cit“ vedle mého táty, „myslitele a vůdce“. Po řadě vztahů jsem ale pochopila, že mě role gejši chvíli baví, ale na dlouho mi nestačí, a že v každém vztahu, i když zpočátku působím poddajně, nakonec přebírám roli vůdce. Pokud bych ještě měla zažít lásku, tak bych k ní potřebovala muže, který by měl svou osobnost, sebevědomí, ale zároveň nebyl macho a nechal by mě volně dýchat. Praktického a podporujícího. To se poštěstilo mé dceři Cilce, takže vidím, že možné to je. Jen už fakt nechci žádného umělce.

* V posledních letech píšete samé historické příběhy: o Ježíšovi, Janu Masarykovi, Palachovi a teď nejnověji scénář k Bílé hoře. Co vás tak láká na tématu ze 17. století? Zajímá to dneska ještě někoho?

Rozhodně by to lidi zajímat mělo. Trauma Bílé hory dodnes nebylo překonané, žijeme v něm stále, jako pohrobci myšlenky, která byla potřena. Stavovské povstání vypuklo kvůli porušování náboženské svobody, čili mělo mravní důvod. A protestantská šlechta, která přežila, musela emigrovat, stejně tak tisíce měšťanských rodin. Polnosti a sídla lacino skupovali katolíci z celé Evropy a církev svatá znovu převzala monopol na myšlení. Tenhle totalitní vzorec se v naší historii stále opakuje. My Češi si ale nedáme pokoj, vždycky vymyslíme něco, co je intelektuálně v předstihu o stovky let, ale okolní svět to nechce přijmout a převálcuje nás.

* Jak funguje rodina, když píšete?

Když píšu tak důležité téma, jako byla Bílá hora, což předpokládá i patnáctihodinovou práci denně, potřebuju spolupráci celé rodinné smečky. Maria mě v takových obdobích podporuje finančně, Cilka mi radí dramaturgicky a Jožin dohledává odborné informace na internetu. Zjišťoval třeba, jak to bylo s těmi mušketami a arkebuzami. Jinak Jožin ze svého doupěte vylézá, jen když má hlad. Je vegetarián, a tak se o svou výživu musí starat sám. Celé dny sedí u počítače, dělá webové stránky, píše články v angličtině a komunikuje s obdobnými šílenci v Americe, takže kvůli časovému posunu je nejživější v noci. Říkáme tomu Záhada zadního pokoje. (Směje se)

* V 90. letech jste se zasazovala o to, aby katedrála svatého Víta zůstala v rukou státu, v poslední době se vaše jméno objevilo v souvislosti s iniciativou Defenestrace 2010, která nabádala ke kroužkování posledních čtyř kandidátů na volebních lístcích. Řekla byste o sobě, že jste člověk politický?

Rozhodně ano. Myslím, že politická aktivita je povinností spisovatele. Kroužkování byl nápad Františka Janoucha, který jsme s Cilkou vzaly vážně. Mnozí se přidali, takže jsme do Sněmovny dostali asi 45 nových lidí, kteří ještě snad přemýšlí vlastní hlavou.

* Ve své poslední knize jste napsala: „Skoro bych řekla, že nežijeme v demokracii. Podle mě je demokracie stav ducha.“ Jak jste to myslela?

Každý ten výraz používá jako šamanské zaklínadlo. A při tom stálém mumlání o demokracii zapomínáme, že její obsah vytváříme my sami. Demokracie je proces, ne zakódovaný stav. Je to zachycení momentální úrovně ducha. Zatím pořád ještě nejsme ani tak daleko, jako byli naši zaostalí dědové za první republiky. Zřejmě internet a další výkřiky techniky nestačí, když chybí ta sjednocující idea. To lze vztáhnout i na Evropu. Musíme jí místo šrotovného dát ducha. Jinak to všechno řečnění nemá cenu...

***

Lence Procházkové vyšel v červnu v nakladatelství Millennium Publishing vzpomínkový rozhovor Zvonek a pak chorál. Otázky jí kladla spisovatelka Iva Pekárková.

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!