Rudymu Giulianimu ujel vlak. Nebo to tak aspoň vypadá. Ještě před necelým měsícem jeho známé jméno, tvář a stále ještě ohromný kredit, vydobytý na troskách Světového obchodního centra, v září 2001 drtily konkurenci. „Starosta Ameriky“, jak jej překřtil týdeník Time, když jej vybral jako největší osobnost roku 2001, prakticky bez námahy porážel všechny soky v boji o republikánskou prezidentskou nominaci. Jenže potom se 3. ledna v Iowě po ročním zahřívacím kole rozjel ostrý primárkový závod a Giuliani se kamsi ztratil.
Bývalý newyorský starosta totiž vsadil na neobvyklou, nevyzkoušenou a riskantní taktiku – v podstatě vynechat úvodních šest soubojů Iowou počínaje a Jižní Karolínou konče a do rozjetého primárkového rychlíku naskočit až 29. ledna na Floridě. Giulianiho tým po této strategii nesáhl kvůli přehnanému sebevědomí (i když jeho nedostatkem jejich kandidát určitě netrpí). Byl to pragmatický kalkul. Neplýtvat finančními prostředky na nákladnou kampaň ve státech, kde má na republikána v sociálních otázkách až příliš liberální Newyorčan Giuliani jen minimální šanci uspět. Giulianiho lidé si spočítali, že bude výhodnější počkat a ušetřené peníze vrhnout do boje, až opravdu o něco půjde – tedy ve velkých, lidnatých státech, kde je v sázce víc delegátů. Třeba na Floridě. A potom v New Yorku či Kalifornii. Tam voličům jeho ne zrovna idylický soukromý život a vstřícnost vůči homosexuálům rozhodně vadit nebude.
Dříve nejsilnější republikánský prezidentský kandidát tedy čekal a čekal a čekal… A musel doufat, že z prvních států nevyjde žádný jasný favorit, který by na Floridu připlul na vítězné vlně a Rudyho smetl jako každoroční hurikány.
Už za pár dní se ukáže, jestli Giuliani svou životní šanci neprotaktizoval. Republikánské pole sice zůstalo roztříštěné – Mitt Romney, John McCain i Mike Huckabee už vědí, jak chutná vítězství, a všichni tři už na Floridě izolovaného Giulianiho v celostátních průzkumech předstihli. Žádný ale není „jasný“ kandidát, a tak Giulianimu stačí na Floridě vyhrát, a rázem bude znovu ve hře, možná dokonce opět v čele.
Je to riskantní, je to vabank, ale Giulianimu takový styl sedí. Miluje velkolepá teatrální gesta. Vážná, spravedlivě rozhněvaná tvář a dramatická prohlášení jej provázejí po celou jeho profesionální kariéru – tu právnickou i pozdější politickou. A tento přirozený sklon by jistě využil i v jiné profesi, jež ho údajně lákala: podle týdeníku Newsweek Giuliani uvažoval o studiu teologie.
Při zběžném pohledu na bouřlivý soukromý život Rudolpha Giulianiho, dva rozvody, přičemž ten druhý s televizní moderátorkou Donnou Hanoverovou plnil několik týdnů stránky amerického bulváru, odcizení od vlastních dětí a otevřené přátelství s homosexuály, nic nenasvědčuje tomu, že kdy mohl uvažovat o kněžském semináři. Jenže Giuliani absolvoval střední a posléze i vysokou školu spravovanou katolickým řádem Křesťanských bratří, odkud by to byl zcela logický krok. Nakonec ale vyhrála práva a Giuliani své rozhodnutí později prý přátelům v žertu odůvodnil tím, že „celibát prostě není nic pro něj“.
Součástí jeho rigidní katolické výchovy bylo důsledné rozlišování dobra a zla. Stejné černobílé vidění světa, jež bývá vyčítáno „znovuzrozenému“ křesťanovi Georgi Bushovi. Díky rodině a prostředí, v němž vyrůstal, Giuliani už jako malý poznal oba póly a uvědomil si, jak je mezi nimi někdy tenká hranice.
Giuliani se narodil rok před koncem druhé světové války v Brooklynu, v přistěhovalecké enklávě v East Flatbush, kde vedle sebe žili převážně Italoameričané a Židé. Čtyři jeho strýcové a čtyři bratranci sloužili u newyorské policie. Další strýc Leo D’Avanzo byl naopak lichvář a bookmaker s napojením na podsvětí a jeho syn Lewis alias „Blonďák Steve“ byl obyčejný gangster, který si odseděl tresty za únos a prodávání kradených aut. Ani Giulianiho otec Harold nebyl právě vzorem ctnosti – v baru, který patřil dalšímu strýci Vincentu D’Avanzovi, dělal barmana a údajně pro D’Avanza také vymahače dluhů. Přes rok strávil za přepadení mlékaře ve vyhlášené newyorské věznici Sing Sing.
Takové rodinné zázemí dalo Giulianiho katolictví přece jen trochu jiný rozměr. Podle Boba Leuciho, zkorumpovaného newyorského policisty, který se stal v 70. letech klíčovým informátorem prokuratur a kterého měl Giuliani „rozmluvit“, budoucí starosta New Yorku věřil v nápravu hříšníků. „Bylo to jako: ‚Udělal jsem něco špatnýho, teď musím udělat něco dobrýho.‘ Rudy to bral jako pokání v římskokatolický církvi,“ svěřil se Leuci Newsweeku. Giuliani s Leuciho pomocí odkryl skupinu zkorumpovaných policistů. Získal si tím velkou reputaci, protože o problémech newyorské policie věděla celá Amerika. Na přelomu 60. a 70. let totiž místním sborem otřásla aféra se strážci zákona napojenými na dealery drog, která dostala název Francouzská spojka a inspirovala tvůrce stejnojmenného filmu s Genem Hackmanem.
Ti, co ho znají, se shodují, že Giuliani považuje za největší ctnost loajalitu. Kritici dodávají, že jde výhradně o „loajalitu k Rudymu“. Ty, kdo se vůči němu zachovají neloajálně, prý Giuliani trestá s důsledností, která někdy hraničí až s posedlostí. Za svého působení na ministerstvu spravedlnosti v Reaganově administrativě tak třeba malicherně překazil udělení pochvaly těm kolegům, kteří protestovali proti jeho (nestandardnímu) postupu při vyšetřování zbrojařského gigantu McDonnell Douglas.
Zvláštní pojetí svobody
Lidé, kterými se Giuliani obklopí, naopak mohou počítat s jeho bezvýhradnou podporou – a to včetně těch, od nichž by měl politik s dostatečně vyvinutým pudem sebezáchovy dát rychle ruce pryč. Řeč je o Bernardu Kerikovi, někdejším šéfovi newyorské policie a muži, kterého se před lety pokoušel vnutit Georgi W. Bushovi jako nového ministra pro vnitřní bezpečnost. Kerik se nakonec funkce musel vzdát, protože při rutinním slyšení v Senátu vyplavaly na povrch pochybné kšefty s obchodníky napojenými na mafii. Znemožnil tak sebe, Bushe a samozřejmě i svého patrona Giulianiho. Už jako federální žalobce se Giuliani proslavil tažením proti zkorumpovaným policistům, obchodníkům s bílým masem, drogovým dealerům a podvodným obchodníkům. Navíc dokázal své úspěchy patřičně prodat. Slavná je jeho akce z roku 1988, kdy na Wall Street nechal pozatýkat makléře za údajné akciové podvody a poté je s rukama spoutanýma za zády vodil před nachystanými kamerami. Méně nadšen už byl, když mu v roce 1996, už jako starostovi „Big Apple“, ukradl záři ramp tehdejší šéf newyorské policie William Bratton. Časopis Time ho vyfotil jako zosobnění úžasného newyorského úspěchu v boji proti zločinnosti. Bratton byl stejně jako Giuliani zastáncem nulové tolerance i těch nejmenších zločinů. V New Yorku se jim vyplatila aplikace tzv. teorie „rozbitého okna“ – tedy že i obyčejný vandalismus vytváří klima, v němž to svědčí velkým zločinům. Přes některé excesy, jež odnesli zejména Afroameričané, je nyní Manhattan jednou z nejbezpečnějších částí USA. Ovšem sláva a potlesk za „vyčištění“ New Yorku od kriminálníků směla patřit jen některým. Pouhých pár měsíců po obálce Timu, jemuž zapózoval v baloňáku, dostal Bratton výpověď od policie a nahradil ho loajální Howard „Ano, Rudy“ Safir.
Giuliani bývá kritiky často přirovnáván k současnému šéfovi Bílého domu Georgi W. Bushovi – jemuž Giuliani ze všech prezidentských kandidátů nejvíc tleskal. Tendenci obklopovat se „kývači“ sice sdílí i s demokratkou Hillary Clintonovou, ale jinak je mezi těmito dvěma soupeři o prezidentské křeslo propastný rozdíl. Liberálka Hillary by se těžko podepsala pod Giulianiho neobvyklou interpretaci pojmu svoboda: „Svoboda je o autoritě. Svoboda je o ochotě každé lidské bytosti vzdát se ve prospěch zákonné autority velké části osobních práv… Autorita chrání svobodu. Svoboda se může zvrhnout v anarchii.“
Taková verze svobody by se v autoritativních režimech na Blízkém východě sice asi prodávala lépe než „demokracie bez přívlastků“, kterou prosazuje současná americká vláda, nicméně platí, že pro řadu amerických voličů jsou některé Rudyho prohlášení a metody trochu jako vystřižené z Kmotra.
O autorovi| Tomáš Jeník, redaktor LN
