Britský kytarista a zpěvák Mark Knopfler (58) natočil křehké, téměř folkové album Kill To Get Crimson.
Ctitelé Knopflerových hitů Telegraph Road nebo Sultans Of Swing, jimiž se v 80. letech proslavil se svou kapelou Dire Straits, najdou na novém albu Knopflera ještě tiššího a intimnějšího než na poslední sólové desce Shangri La (2004). A také obráceného ještě víc do minulosti, než tomu bylo na loňském společném albu All The Roadrunning s countryovou zpěvačkou Emmylou Harrisovou. „Možná se čím dál víc vzdaluji od svých dávných rockových časů, spíš než o změnu stylu jde o písničky s nejnutnějším doprovodem. Vystačím si většinou jen s kytarou, basou a bubny,“ popisuje Knopfler album, které se v tuzemských obchodech objeví 17. září.
Vždycky jsem byl folkař
Název Kill To Get Crimson („Zabíjel bych pro karmínovou“) pochází z jedné z písniček a slova patří malíři, který tu říká, že by klidně zabil, kdyby potom karmínová barva na jeho paletě ožila.
„Proto jsem na obal desky vybral jeho obraz, namalovaný v roce 1958. V tehdejší době byl stejně aktuální, jako je dnes Damien Hirst,“ vysvětluje Knopfler své zalíbení v díle malíře Johna Bratbyho, aniž by ovšem umělce jmenoval.
„Když se podíváte na ty červené skútry... Je rok 1958 a dívka odněkud z Karibiku si chce jeden koupit. Ta doba mi přijde velice zajímavá, přinejmenším z pohledu muzikanta, který tehdy vyrůstal. Na desce určitě najdete připomínku tehdejších dob, hlavně mi šlo o to spojit všechny zvukové odkazy a citáty se zvukem elektrické kytary, kterou jsem si někdy v té době zamiloval.“ Přestože už předchozí Knopflerova alba zněla místy folkově, Kill To Get Crimson jde v tomto směru nejdál. „Folkové kluby byly prvním místem, kde jsem začal hrát, protože jsem neměl peníze, abych si pořídil zesilovač,“ vysvětluje Knopfler. „Sestra kdysi přinesla domů první Dylanovo album, to mi bylo nějakých jedenáct nebo dvanáct... Folk se mi líbil odjakživa a poslouchám jej dodnes.“
Knopfler se dnes tedy považuje za téměř folkového muzikanta a vždycky prý takový byl. „Použil jsem akordeon a housle jako zásadní nástroje v lidové hudbě, ale nezní tu v každé písničce. Třeba v písni Heart Full Of Holes nezní skotsky, spíš jako polka. Téměř jako halucinace, dalo by se říct. Podivných zvuků je tu spousta, mají v písničkách působit zvláštně, ale nejde mi o to, aby posluchači žasli.“ Rodák ze skotského Glasgow tak patří k těm, kdo „na stará kolena“ chtějí vyprávět a daleko víc než budoucnost je vzrušuje, kolik verzí minulosti může existovat vedle sebe. „Někdy si vyberu příběh člověka, kterého znám, jindy se zas v písničce objeví něco z toho, co čtu, poslouchám nebo vidím. Může to být jen útržek... Vlastně nerad rozebírám, o čem přesně písnička je, protože mnohokrát dospěju k výsledku, o němž sám nevím, co si myslet,“ uznává Knopfler. „Nahrajete kus písničky nebo celou a nejste si úplně jistí, proč to děláte takhle, jindy si zas nějaké téma samo řekne, abyste o něm napsali. A ve chvíli, kdy jej vysvětlujete, je vám jasné, že není správné písničku takhle pitvat. Pochopil jsem, že musím písničky prostě psát V tu chvíli nejde o to, co umíte, ale co musíte udělat.“
Album, podobně jako například poslední desky generačně blízkého amerického kytaristy Ry Coodera, častokrát odkazuje do minulosti. Přesněji řečeno k poválečné Velké Británii, tedy době, v níž se Knopfler narodil, i k 60. letům, v nichž vyrůstal. „Na desce jsou ale i písničky o britské metropoli předminulého století. Když žijete v Londýně, cítíte, že kolem vás chodí duchové. Vždycky si vzpomenu, že blízko Mramorového oblouku bývaly popravy. Když jdete po ulicích a víte něco málo o dějinách, můžete to cítit...“
