Letní sezona na Islandu končí zářím, pak už počasí výpravám do přírody moc nepřeje. Ale ostrov si umí návštěvníky udržet. Na počátek října je načasovaný Reykjavícký filmový festival, jehož hlavními hosty byli letos Jim Jarmusch a Noam Chomsky. Osmého října, na Lennonovy narozeniny, přijíždí už několik let Yoko Ono, aby rozsvítila Imagine Peace Tower, „dům ze světla“ pražící mohutným sloupcem záře z ostrůvku do nebe; zhasíná se v prosinci, v den výročí Johnova úmrtí. A uprostřed října se koná pětidenní monstrózní přehlídka, na kterou se kromě publika slétá i šest stovek akreditovaných novinářů: Iceland Airwaves, největší hudební festival na ostrově. Uvádí i kapely ze světa, ale zároveň je důkladnou showcase, tedy předváděčkou vší novější islandské hudby. Vystoupení je celkem k pěti stovkám, hraje se v klubech, kostele, bazénu i holičství. Většina z dvousetpadesáti kapel je islandská: tady má skupinu snad každý.
Elfové po bankovní krizi Kréppa! Jak ovlivnila hudební scénu a umělecký provoz kréppa, tedy krize? To je asi nejčastější otázka novinářů ze světa. „To netušíme, my žijeme na Marsu,“ odpovídá manželský pár tvořící kapelu Go Go Darkness. Jinak ale Islanďané většinou debatují ochotně a vážně: denně totiž realitou „éry po konci boomu“ žijí. Na jednu stranu se jejich skromný život moc nezměnil: při počtu obyvatel 320 tisíc je trh třiatřicetkrát menší než v Česku, takže „úspěch“ je tu relativní slovo. Na druhou stranu kancelář Islandský hudební export a další instituce vědí, že mnozí cizinci znají z Islandu jen sopečný popel, Björk a Sigur Rós, takže hudba (všechna, nejen hvězdy) se dočkává širšího zviditelnění.
Není muzikantům někdy proti mysli, když mají předem islandskou nálepku? „Nevyskočili jsme ze sopky a nejsme elfové,“ říká Maria Huld Sifdgúsdóttir z ženské skupiny Amiina, která začínala jako smyčcová sekce slavných Sigur Rós. „Naše hudba je osobní, dokonce je založená na konkrétním přátelství, znaly jsme se osm let, než jsme založily kapelu. Ale zároveň víme, že v zahraničí publikum zpozorní, když se mluví o nezávislé muzice z Islandu. Praxe je prostě taková.“ Dráždivá – a pro západní svět dost přitažlivá – je tu nejasná hranice mezi mistrovským scénickým vystoupením a obyčejným muzicírováním s přáteli, spolužáky, partnery. To druhé by vlastně nemělo patřit na piedestal jeviště: je to spíš relax kulturou, civilní hraní, které se podobá partičce mariáše nebo nohejbalu. Jenže na Islandu, který na rozdíl od vnitřní Evropy nemá dané hudební tradice, si docela často někdo vymyslí hudební styl „na vlastní pěst“, bez dovolení a jen s volnou vazbou na známé styly. Takovou „domácí kapelu“ pak může čekat přízeň širšího publika. „Na Islandu nemáme žádné velké romantické skladatele,“ připomíná Maria. „Nemáme žádné hluboké tradice, které bychom se obávali porušit. Když jsem spolu s ostatními členkami Amiiny studovala na konzervatoři, nikdo nás nezrazoval od neklasické hudby. Na Islandu je všechno tak malé, že nemá cenu striktně něco oddělovat.“ Pastelky a sex: roztomilá vlna A skutečně: některé věci tu splývají takovým způsobem, že se nad ním česká zkušenost musí zamyslet. Konkrétně: v hudbě naprosto souzní a těsně komunikují 1) přirozené dění na scéně, 2) ostrovní velká média a hitparády – a na konci řetězce pak 3) turistický průmysl. Představme si to u nás: nezávisle vyjde zdařilý debut nové kapely, ohlas nenechají bez povšimnutí televizní pořady a Radiožurnál, hned nato se pak nahrávka objeví v turistických shopech na Staroměstském náměstí coby příklad, co kreativního a originálního se Čechům letos povedlo a s jistou hrdostí to předkládají ke sdílení, hned vedle starých jistot Kafky a Kundery.
Jistě, Češi nemají žádnou Björk a Sigur Rós, tudíž se naše hudba nestala jedním z klíčových pojmů mezinárodního marketingu. Sunna Gudnadóttir, jež pro Prahu v roce 2007 připravila multimediální festival Islandský průvan, vypráví o jednom z vlivů „kréppy“ na hudební scénu. „Zničehonic se vynořili sóloví zpěváci s kytarami, trubadúři.“ Tak se na ostrově říká klasickým písničkářům. „Přitom na Islandu donedávna žádný folk nebyl. Teď ale mají někteří nutkání psát hlubší písně, nespoléhat jen na pocit jako kapely před boomem. Zpívají většinou islandsky, takže mezinárodní zájem přichází jen výjimečně, jako třeba u zpěvačky Ólöf Arnalds.“ Té se podařilo vřadit se do nezávislé scény, koncertuje v USA i Evropě a na reykjavícké Airwaves neměla čas přijet.
Je zajímavé, že Islanďané při vší hrdosti a soudržnosti umějí svou scénu nahlédnout ironicky a kriticky. Nejen mladší se posmívají „cute“ scéně: ztělesněné jemnosti a roztomilosti, která hrozila přerůst v obecný obraz islandských muzikantů a výtvarníků. Větvičky, ptačí zobáčky, chlapecká změkčilost a naivní sešitkové kresby pastelkami podle některých zalehly scénu až moc. Musela přijít reakce: tak třeba berlínská rezidentka Hulda Rós Gudnadóttir v jednom ze svých multimediálních projektů přijala podobu plyšového papuchalka, emblematického islandského ptáka; provokativně se tak proměnila v „typického islandského umělce“, severský suvenýr, neškodnou hračku k pomazlení.
„Roztomilá vlna“ je o to absurdnějším obrazem Islandu, oč kontrastnější je realita v pověstně promiskuitních reykjavíckých barech. „Náhodný sex? Na ten tu narazíte snadno, tohle je ostrov a žádný IMAX tu nemáme,“ uvádí hosty do problematiky věstník festivalu Airwaves. Zdejší turistický průmysl dnes propaguje divoké večírky nejméně tolik jako ledovce a horké prameny. Nepřehání: o víkendových nocích se centrální ulice Laugavegur mění v zónu vikingsky drsných pařeb, jimž napomáhají letní bílé noci, jež matou tím, že se prostě nesetmí. Imperativy vyzývající k pijatice jsou běžnou součástí propagace, kocovina je jedním z nejfrekventovanějších výrazů. „Očekávejte kocovinu,“ zní oficiální reklamní heslo klubu NASA, největšího ve městě. Absurdní je, že mladá nezávislá média jsou zdrženlivější a odmítají sdílet obraz z turistických katalogů, že tohle je nejlepší místo na večírky na světě, kde patří k tradici ztřískat se pivem a kořalkou s příslibem jednorázového sexu.
Čas jsou peníze – v nepřímé úměře Do jemné „cute“ vlny lze zařadit i počátky dívčího kvartetu Amiina, o němž už byla řeč. Pro Mariu, jež tu hraje na housle, akordeon, vibrafon či klávesy, byla krize překvapivým spouštěčem častějšího setkávání lidí. „Lidi začali mít na kulturu čas – a hlavně se k ní v nejistých časech začali utíkat. Zjistili, že ji potřebují. Mí známí architekti a designéři byli po léta profesně zaneprázdnění. Teď zakázek ubylo: tak zase vzali do ruky kytaru nebo začali psát písničky. Přátelé, co hráli pro obživu v noblesních restauracích jazz, léta odkládali vlastní tvorbu. Teď restaurace zavřela, nebo nemá na kapelu: některé staré projekty se díky tomu probudily k životu. Vídám lidi, které jsem roky nepotkala.“
V posledních volbách získala třetinovou podporu voličů „Nejlepší strana“, do vedení radnice přivedl komik Jan Gnarr i člena byvších Sugarcubes. Voliči však hlasem pro neideologické recesisty, slibující v kampani ledního medvěda pro ZOO a ručníky do bazénů zdarma, nevyřešili vratký status země. Teď žádá sedmdesát procent Islanďanů předčasné volby – a se svou typickou usilovností rozjíždějí stovky nových podnikatelských projektů, přizpůsobených současné situaci. Islanďané v tomhle naprosto berou kocovinu po krizi za svou osobní věc.
Björk, která dnes na Islandu především usiluje o zachování divoké přírody ohrožené hliníkárnami a plundrováním zdrojů, ke krizi napsala: „Islandská společnost je malá, tím pádem přehledná a čitelná. Myslím, že prožíváme něco, co je typické pro dnešní svět. Když se to dobře popíše, vyjeví se zásadní věci i pro lidi v dalších zemích.“
***
KDO PO BJÖRK
Rökkurró Kdo hledá „typicky islandský“ zvuk, navazující na slavné Sigur Rós a zčásti i na Björk, toho v nové generaci zaujme kapela se zpívající cellistkou a mlžnými kytarami. Hudba čerstvých dvacátníků je tak přirozená a zvláštní, že se ani nechce věřit, že právě teď vede na islandském žebříčku. Hjaltalín Nejpopulárnější skupina na Islandu proráží na mezinárodní scénu: v létě reprezentovala ostrov na budapešťském Szigetu a u příležitosti aktuální přehlídky Airwaves ji doporučuje britský deník Guardian. Autor těchto řádek taky: ritualistický septet s hobojem se jen tak neslyší. Apparat Organ Quartet Ambientní neoklasik Jóhann Johannsson (na snímku) vystoupí za pár dní v Rudolfinu za doprovodu Pražského komorního orchestru. Právě vydal album se svou elektrickou reinkarnací: varhany a syntezátory tu pulzují jako láva v kráteru obávané Eyjafjallajökull! Mammút Naprosto neodolatelná smršť islandských riot grrlz, tedy naštvaných postpunkových dívek. Z válečnických barev na tvářích musejí mít jejich vikinské matky radost. Pozor, originální kapelu, jejíž hvězda stoupá, vloni hostily České Budějovice a Plzeň! Hildur Gudnadóttir Klišé o zemi ledovců a skřítků se přímo cpe do pera, když se rozezní zvukové krajiny, jež umí živě vytvořit sólové cello propojené s technologií. Tady pokračuje dnešními prostředky příběh, který posluchači dřív nacházeli u Mikea Oldfielda, Jana Garbarka a Pata Methenyho.
