Někdy v druhé polovině prosince roku 1989 se v Rudém právu, které se už rychle „obrozovalo“ a chystalo na novou dobu, loučil se čtenáři známý Jaroslav Kojzar. Pro mladší připomínám, že to byl člověk, který se podepisoval pod obzvláště štvavé články, jež sloužily jako novinové zatykače. Tento muž nijak nezastíral, že je stalinistou a nenávidí Západ, demokracii, kapitalismus, byť o nich měl mlhavé představy. Byl to muž na špinavou práci, kterou ale vykonával z přesvědčení, takže to od něj bylo v jistém smyslu férové.
V tom článku, který byl jeho labutí písní na stránkách RP, líčil, co po převratu tuhle zemi čeká. Když vypsal všechny ty hrůzy, nadechl se a napsal: a nakonec přijdou Sudeťáci! Věděl ten dobrý soudruh Kojzar, že to je největší trumf v rukách českého šovinisty, že to je skutečné české jedové eso, které zabere, a to i jinde než u těch rudých. Že to je orákulum českého strachu a že jeho nakyslá semena je nutné rychle začít sypat do tehdy čerstvě zkypřené půdy českých nadějí. Kojzar nebyl žádný myslitel, naopak průměrný novinářský idiot, nad kterým se zavřela voda, ale toto vystihl geniálně. Včerejší strach je nutné stále činit dnešním strachem. S ním lze pak dělat různé věci. I po dvaceti letech.
O autorovi| Jiří Peňás redaktor LN
